Pondělí 29. 4. 2024 – 5. týden velikonoční, svátek sv. Kateřiny Sienské

1 Jan 1,5 2,2

Milovaní! To je poselství, které jsme slyšeli od Ježíše Krista a vám zvěstujeme: Bůh je světlo, a tma v něm vůbec není. Když tvrdíme, že máme s ním společenství, ale (přitom) žijeme ve tmě, lžeme a naše jednání není ve shodě s pravdou. Když však žijeme ve světle, jako on je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev jeho Syna Ježíše Krista nás očišťuje od každého hříchu; řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když však uznáme, (že se dopouštíme) hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného, protože věrně (plní, co slíbil), a protože je spravedlivý. Řekneme-li však, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není. Moje milé děti! Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za (hříchy) celého světa.

Žít ve společenství s Bohem je možné jen tehdy, když se člověk snaží žít poctivě v respektu vůči druhým, protože ve společenství s Bohem není možné být na straně hříchu a tmy. Autor tu pracuje typicky pro janovskou tradici s protiklady tma-světlo, hřích-pravda. Nestaví do protikladu člověka a Boha, nýbrž chce zdůraznit, že pokud člověk chce žít v jednotě s Bohem, pak musí žít adekvátně tomu, čím se stal křtem; musí milovat tak, jak je sám milován. První list Janův je z velké části polemikou pravděpodobně se stoupenci gnóze, kteří svou odklonnou interpretací evangelia rozdělovali obec a odváděli ji od praktického života. Skutečná láska k Bohu, život s Bohem a z Boha, se neprojevuje vznešenou askezí, ani vzletnými slovy a sofistikovanou naukou, nýbrž bratrským/sesterským jednáním, prokazováním lásky vůči těm, s nimiž člověk žije, tedy zcela prakticky. Praktický život s sebou vždy přináší možnost hříšného jednání, ale dopustit se hříchu není katastrofou, pokud v něm člověk nechce setrvat a je ochoten se obrátit na Boha skrze Ježíše Krista. Vědomí vlastní slabosti a hříšnosti činí člověka otevřenějším pro Boží velikost a lásku, pro spoléhání se víc na sílu Boží než na tu vlastní a také pro pochopení druhých, kteří jsou také slabí a omezení.

Mt 11,25-30

Ježíš se ujal slova a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíže-ni, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše od-počinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“

Ježíš obrací běžný řád věcí, nespoléhá na mocné, ale obrací se k malým a bezvýznamným v očích společnosti. Moc, vliv, bohatství často zatvrzují srdce, korumpují a očekávat od těch, kteří je mají, záchranu a pomoc bývá marné. Ježíš to dobře ví, a proto se obrací na „malé“, neboť oni jsou schopni mnohem lépe vidět pod povrch věcí, protože nespoléhají sami na sebe, uvědomují si svou odkázanost na druhé, na pomoc od nich, uvědomují si svou nemožnost zajistit si všechno vlastními silami. Proto jsou také mnohem víc otevřeni pro pomoc druhým, pro solidaritu a vděčnost. Právě jim se Ježíš dává poznat ve svém postavení Božího Syna a ve své moci či bezmoci lásky. Oni jsou schopni tomuto tajemství Ježíšova bytí a poslání porozumět, jsou schopni přijít a čerpat u něho sílu. Ježíšovo jho netlačí a břemeno netíží, protože to je jho a břemeno lásky, dobrovolného sebedarování. To ovšem neznamená, že je to zrovna snadné. V kontextu současného válečného dění (nejen na Ukrajině) a nejrůznějšího násilí, lží a podvodů není snadné se spolehnout na tato Ježíšova slova, na tuto nabídku. A přece je nutné hledat u Ježíše, v důvěře v něho, odpočinutí duše i ducha.

Sv. Kateřina Sienská byla prohlášena za učitelku církve (4. 10. 1970) a patronku Evropy (1. 10. 1999). Narodila se 25. 3. 1347 v Sieně, byla členkou 3. řádu sv. Dominika. Za její velkou zásluhu je považováno její úspěšné úsilí o návrat papeže do Říma z tzv. avignonského vyhnanství v roce 1377. Zemřela 29. 4. 1380. Svůj relativně krátký život prožila v přísném odříkání, byla mystičkou, za svatou byla prohlášena v roce 1461. Pozoruhodné na ní je, že nebyla nijak zvlášť vzdělaná (číst a psát se naučila až v roce 1365), odmítla se vdát a zůstala více méně sama, i když založila ženský klášter. Pocházela z velmi početné rodiny, údajně se narodila jako24. dítě v rodině sienského barvíře.