Úterý 30. 4. 2024 – 5. týden velikonoční
Sk 14,19-28
Do Lystry přišli židé z Antiochie a z Ikónia, přemluvili dav a začali Pavla kamenovat. Pak ho vyvlekli ven z města, protože mysleli, že už je mrtvý. Když ho však učedníci obstoupili, vstal a šel zase do města. Ale na druhý den odešel s Barnabášem do Derbe. Také v tomto městě hlásali radostnou zvěst a získali mnoho učedníků. Potom se vrátili do Lystry, Ikónia a do Antiochie. Utvrzovali tam učedníky a povzbuzovali je, aby byli ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme. V jednotlivých církevních obcích jim po modlitbě a postu ustanovili starší a poručili je Pánu, v kterého uvěřili. Potom prošli Pisídií a Pamfýlií a hlásali slovo Páně v Perge. Pak odešli do Atálie. Odtamtud odpluli lodí do Antiochie, kde byli kdysi doporučeni milosti Boží k dílu, které teď ukončili. Když tam přišli, svolali církevní obec a vypravovali, co všechno Bůh s nimi vykonal a jak otevřel bránu k víře pohanům. A zůstali pak s (tamějšími) učedníky delší čas.
Je zajímavé, že se Pavel o této cestě prakticky ve svém přehledu činnosti na začátku listu Galaťanům vůbec nezmiňuje. Důvodem nejspíš byla jeho pozdější roztržka s Barnabášem. Jediný údaj, který by na tuto cestu mohl v jeho listech poukazovat, je v 2 Kor 11,25, kde zmiňuje kamenování, o němž je řeč i v tomto úryvku. Autor Skutků líčí tuto záležitost, jako by téměř o nic nešlo, ale ve skutečnosti to muselo být velmi dramatické, ohrožující na životě, a tedy velmi náročné. Přežít kamenování je prakticky zázrak a těžko si představit, že Pavel, co ho vyvlekli jako mrtvého, prostě vstal a šel dál. Autorovi jde o zdůraznění Pavlovy i Barnabášovy neutuchající apoštolské činnosti, při níž nedbali na žádná nebezpečí. Poznámka, že do Božího království lze dojít jen skrze mnohá utrpení i o ustanovování starších v nově založených obcích, odráží realitu doby, v níž Skutky vznikly (mezi lety 80 až 90), tedy realitu ohrožení křesťanů od většinové společnosti, když začali být vnímáni jako samostatná náboženská skupina. Celkově jde o obraz misie k pohanům, která se právě z Antiochie vítězně rozjela „ve velkém“. Jí vděčíme za svou víru de facto i my dnes.
Za povšimnutí stojí zmínka o tom, že starší byli ustanovováni po modlitbě a postu. Nešlo tedy jen o jmenování (ustanovení) do čela obce těch, kteří se mohli z lidského hlediska jevit jako nejlepší, nýbrž do hry je vzat i Boží hlas. Ten sice nepochybně z nebe či jiným zjevením neoznamoval, kdo to má být, ale modlitba a půst dovolila Pavlovi a jeho společníkům, aby jednali s odstupem, rozvahou a vědomím, že jde o věc Boží. Další důležitou skutečností je ustanovování starších, tedy vytváření struktury obcí. Žádné společenství nemůže fungovat bez určité struktury a rozdělení úkolů a kompetencí, má-li efektivně působit.
Jan 14,27-31a
Ježíš řekl svým učedníkům: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: ‚Odcházím‘ a ‚(zase) k vám přijdu‘. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to už teď, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane. Už s vámi nebudu mnoho mluvit, protože přichází vládce tohoto světa. Proti mně však nezmůže nic. Ale ať svět pozná, že miluji Otce a jednám, jak mi Otec přikázal.“
Závěr 14. kapitoly Janova evangelia přináší důležité poselství. Ježíš odkazuje svým učedníkům pokoj, a to jiný, než nabízí svět/společnost. V čem má být tento pokoj jiný? Běžně pokojem (v srdci) rozumíme vnitřní vyrovnanost, nepodléhání vypjatým emocím, zejména negativním, urovnané vztahy s ostatními, vnitřní i vnější mír a klid. Takový pokoj je důsledkem člověkova úsilí, jde o velmi žádaný pozitivní stav lidské mysli a lidského srdce. Ježíš však nabízí mnohem víc: pokoj, který nabízí, je jeho pokojem, je podílem na jeho zakotvenosti v Otci, je spojen s jistotou naplnění Božích zaslíbení, jak to v sobě i hebrejské slovo šalom obsahuje. Ježíš tedy nabízí učedníkům možnost zakotvení v Otci, jež jim dovolí zvládnout vypjaté situace; v dané chvíli především tu, která před Ježíšem i učedníky stojí, totiž Ježíšovu smrt na kříži. Ježíš jim již dopředu nabízí jiný pohled na situaci, nikoliv paniku, hrůzu, frustraci, nýbrž vizi smyslu, pohled za horizont, opodstatněnou důvěru v Boží jednání, ale také důraz na věrnost. Ježíšova vydanost je aktem poslušnosti a lásky, jenž je nabídnut světu k jeho záchraně. Ježíšův pokoj je pokojem důvěry, oddanosti a naděje, není to primárně plod lidské disciplíny a práce na sobě, nýbrž dar víry, která unese všechno, protože je držena láskou, jak podotýká apoštol Pavel ve svém chvalozpěvu na lásku (1 Kor 13).
Ježíš vyzývá učedníky k radosti nad svým odchodem k Otci. To je skutečně realizovatelné pouze z pozice víry. Učedníci po jeho smrti zažívali obrovské prázdno, jak lze vyčíst i z evangelií (včetně Janova), a teprve zkušenost s jeho zmrtvýchvstáním jim umožnila nahlédnout Ježíšovu smrt v jiném světle. To vyjadřuje autor evangelia i Ježíšovými slovy o pokoji.
Pokoj neznamená lhostejnost nebo rezignaci, útěk nebo zavírání očí a uší, nýbrž odvahu k důvěře, že Bůh má situaci v rukou, i když my to nejsme s to vůbec vidět, že celé dění má smysl, resp. že Bůh dokáže využít i velmi těžké reality naší současnosti, která se nás nepochybně hluboce dotýká a působí nám bolest, k vytvoření nové reality, ke vzkříšení. Ježíš neslibuje svým učedníkům poklidný život, bez starosti a přílišné námahy, nýbrž zakotvení v Bohu. To ovšem člověk může zažít jen, když je mu schopen svůj život i život blízkých a celého světa svěřit do rukou. Tak úplně jednoduché to zrovna není. Stále platí ono Ignácovo naučení, že člověk musí pevně věřit, že všechno závisí na Bohu, ale starat se, jako by vše záviselo na něm, tedy angažovat se, jak je možné, s vírou, že Bůh je stále u díla a výsledek závisí na něm.
