Čtvrtek 2. 5. 2024 – 5. týden velikonoční

Sk 15,7-21

Když se (o obřízce na sněmu) dlouho tak a onak rokovalo, vstal Petr a promluvil k (apoštolům a starším): „Jak víte, bratři, Bůh už dávno mezi vámi rozhodl, aby pohané uslyšeli slovo evangelia z mých úst, a tak aby přišli k víře. A Bůh, který zná srdce, dosvědčil jim (svou přízeň) tím, že jim udělil Ducha Svatého právě tak jako nám. Nedělal tedy žádný rozdíl mezi námi a mezi nimi, když jim vírou očistil srdce. Nuže, proč nyní pokoušíte Boha tím, že učedníkům navlékáte chomout, který nedovedli snést ani naši otcové, ani my? Vždyť jsme přesvědčeni, že spásy docházíme milostí Pána Ježíše my stejně jako oni.“

Celé shromáždění mlčelo a poslouchalo Barnabáše a Pavla, když podrobně vypravovali, jak veliká znamení a divy vykonal Bůh jejich prostřednictvím mezi pohany. Když přestali mluvit, ujal se slova Jakub: „Bratři, poslyšte mě! Šimon vypravoval, jak Bůh udělal první krok, když si chtěl z pohanů získat lid pro sebe. S tím souhlasí slova proroků. Je totiž psáno: ‚Potom znovu postavím rozpadlou Davidovu chýši, z trosek ji zase vystavím a do výše vyženu, aby i ostatní lidé hledali Pána, a všechny národy, které nesou jméno po mně. Tak praví Pán, který to vykoná. Je to rozhodnuto od věčnosti.‘ Proto já soudím toto: Nenakládejme pohanům, kteří se obracejí k Bohu, žádná zbytečná břemena. Jenom jim písemně nařiďme, aby se vyvarovali všeho, co je poskvrněno modlářstvím, (dále) smilstva, masa z udušených zvířat a požívání krve. Neboť Mojžíš má od dávných časů po městech své kazatele v synagogách, kde se předčítá každou sobotu.“

Pavel to neměl v rané církvi zrovna lehké, i když to byl právě on (s Barnabášem), kdo byl protagonistou šíření evangelia k nežidovským adresátům. Nakonec musel věc prosazovat Petr a schválit Jakub. Pro Pavla však nebylo důležité, jakým způsobem se došlo k cíli, nýbrž že se tam došlo, že nejsou nežidovští adresáti nuceni se formálně připojit k židovství, aby byli považováni za plnohodnotné křesťany. Dosažení cíle a prosazení dobra je důležitější než osobní prestiž. Nakonec to skončilo určitým kompromisem, protože je třeba respektovat možnosti situace a ohled na okolí.

Bůh se nenechává svázat lidskými tradicemi, i když jsou vydávány za dané Bohem, nýbrž sleduje svůj cíl, jímž je plné společenství všech s Bohem. Skutky zde i na jiných místech podávají rané svědectví o židovské praxi sobotních bohoslužeb v synagogách po celé římské říši a čtení z Tóry.

Jan 15,9-11

Ježíš řekl svým učedníkům: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila.“

Láska se projevuje respektem k tomu, koho máme rádi, v úctě vůči hodnotám, na nichž mu záleží. Tak jednal Ježíš z lásky k Otci a k tomu vyzývá své učedníky. Nejde o plnění nějakých nařízení, ustanovení, příkazů či zákazů, nýbrž o sdílení společné orientace, společných hodnot a vztahu. To čeká Ježíš od svých učedníků a následovníků. Je důležité pozorně vnímat, oč Ježíšovi opravdu šlo, na čem mu záleželo, co prosazoval, a řídit se tím, i když to i dnes vyvolává leckdy kontroverze. Jde tu však o radost, tu je třeba mít před očima. Ježíš před závěrem svého života mluví o radosti, která plyne z nejužšího společenství s ním i mezi lidmi navzájem. Tato radostná naděje může prosvítit každou situaci, i když neznamená veselí nebo bezstarostnost.