Neděle 12. 5. 2024 – 7. neděle velikonoční

Sk 1,15-17.20-26

Petr se postavil před bratry; bylo tam shromážděno na sto dvacet lidí a řekl: „Bratři, muselo se splnit to, co v Písmu předpověděl Duch Svatý skrze Davida o Jidášovi, který se stal vůdcem těch, kdo zatkli Ježíše. Počítal se totiž k nám a měl účast na této naší službě. Stojí totiž v knize Žalmů: ‚Ať jeho dům zpustne, nikdo ať v něm nebydlí‘ a ‚jeho úřad ať dostane jiný‘.

Je tedy nutné, aby některý z těch mužů, kteří s námi chodili po celou tu dobu, kdy Pán Ježíš mezi námi žil, od Janova křtu až do dne, kdy byl od nás vzat, aby se jeden z nich stal spolu s námi svědkem jeho zmrtvýchvstání.“ Vybrali tedy dva: Josefa, kterému se říkalo Barsabáš příjmení měl Justus a Matěje. A takto se modlili: „Pane, ty znáš srdce všech. Ukaž, kterého z těch dvou jsi vyvolil, aby přejal místo v této apoštolské službě, kterou Jidáš zrádně opustil, aby odešel na místo, kam patřil.“ Losovali tedy, a los padl na Matěje. Byl proto přibrán k jedenácti apoštolům.

Perikopa vynechává zprávu o Jidášově smrti-sebevraždě (o ní mluví jen Mt a Sk, avšak odlišným způsobem). Jak Jidáš skončil není tak úplně jasné, zřetelné ovšem je, že pro církevní společenství, resp. pro společenství Ježíšových učedníků, je mrtvý. Je to člověk, který opustil povolání ke službě, kterého se mu dostalo, přešel na druhou stranu barikády, a je proto pro dané společenství mrtvý.

1 Jan 4,11-16

Milovaní, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat. Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha. My jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa. Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm.

Autor 1 Jan neustále opakuje jedno a totéž, protože to je základem celého následování Ježíše Krista, celého křesťanství. Od Boha vychází láska, jež se dává člověku k dispozici ve spojení s Ježíšem Kristem, což musí vést k lásce k ostatním lidem. Člověk se nemůže podílet na Boží lásce jinak než jejím sdílením.

Jan 17,11b-19

Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil se: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je a nikdo z nich nezahynul kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo. Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím (ještě) ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě.“

Ježíš se zde modlí za své učedníky, aby vydrželi v jednotě i ve věrnosti navzdory nepřízni společnosti, která je obklopovala. Text prozrazuje zkušenost s pronásledováním, proto mluví o nenávisti světa. Ze světa ovšem nelze utéct a také to není posláním učedníka. Proto se Ježíš modlí za učedníky, aby vydrželi konflikt se zlem, aby zůstali pravdiví. Učedníci tak následují svého Pána a Mistra, nemůže se jim dařit jinak než jemu. Svět zůstává stále stejný. Přesto Ježíš mluví o radosti. Radost, jež není jednoduše veselím či jen dobrou náladou, je výrazem nastavení člověka. Přes odpor, bídu a zlobu světa, tedy společnosti kolem, mohou Ježíšovi učedníci šířit pokoj, odvahu, trpělivost a naději. Je to radost zakotvení, důvěry v dobro, které se nakonec prosadí. A tím koncem nemusí být až konec světa. Je to radost žitých blahoslavenství.