Středa 15. 5. 2024 – 7. týden velikonoční
Sk 20,28-38
Pavel řekl starším církevní obce v Efezu: „Dbejte na sebe i na celé stádce, v kterém vás Duch svatý ustanovil za představené, abyste spravovali Boží církev, kterou si (Kristus) získal vlastní krví. Já vím, že po mém odchodu vniknou mezi vás draví vlci a že stádce šetřit nebudou. Ano, z vašeho vlastního středu povstanou lidé, kteří se budou snažit převrácenými řečmi strhnout za sebou učedníky.
Proto buďte bdělí a pamatujte na to, jak jsem já po tři léta ve dne v noci neustále se slzami každého zvlášť napomínal. A nyní vás tedy odporoučím Bohu a slovu jeho milosti, které má moc vzdělávat a zjednat dědictví (ve společenství) všech posvěcených. Stříbro, zlato ani šaty jsem od nikoho nežádal. Víte sami, že tyhle moje ruce vydělávaly na všechno, co jsem potřeboval já i moji společníci. Ve všem jsem vám dal příklad, jak se takto vlastní prací máme ujímat potřebných a pamatovat tím na slova Pána Ježíše, protože on řekl: Blaženější je dávat než dostávat.“ A po těch slovech poklekl a s nimi se všemi se pomodlil. Všichni se dali do hlasitého pláče, objímali Pavla a líbali ho. Nejvíce je zabolelo to slovo, že jeho tvář už více nespatří. Potom ho vyprovodili k lodi.
Autor Skutků pokračuje v Pavlově řečí na rozloučenou. Z ní je již jednoznačně patrné, že Pavel je autoritou a příkladem pro autorovy současníky i následující generace. Autor již píše za situace, kdy se v církvi objevují ve větší míře různé odklonné tendence, a proto před nimi varuje. Charakteristikami dobrého služebníka církve (pastýře) a do značné míry každého křesťana pak je: starost o jednotlivce, modlitba za obec jako celek i každého v ní, nezištnost a naopak snaha dávat ze svého, nakolik to jde, ujímat se potřebných a být velkorysý. Tato Pavlova „sebecharakteristika“ ve Skutcích do značné míry odpovídá i historické realitě, jak ji můžeme najít v Pavlových autentických listech. Být představeným znamená na prvním místě sloužit prospěchu obce, a to podle potřeby na různých rovinách: duchovní, materiální, organizační, manažerské…
Efezané museli akceptovat, že Pavla už neuvidí, že jejich společný čas došel ke konci. Rozloučit se s minulostí (lidmi, událostmi, věcmi…), propustit ji a obrátit se do přítomnosti není zrovna lehké. Bez toho však není budoucnost. Rituál rozloučení je u toho důležitý. Okamžiky štěstí, radosti, pohody je třeba vychutnat, ale nelze je zadržet. Je třeba za ně být vděčný, ale nelpět na nich a žít přítomností, protože ona přináší stále nové výzvy. Ani Pavlovi se jistě nechtělo opouštět prostor jistoty, zázemí, jistého úspěchu a vydat se do nejistoty, vstříc situaci, o níž věděl, že nebude snadná.
Jan 17,11b-19
Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil se: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je a nikdo z nich nezahynul kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo. Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím (ještě) ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě.“
Také v Janově evangeliu jde o pokračování Ježíšovy velekněžské modlitby, tedy i jeho odkazu učedníkům. Ježíš znovu připomíná, že základní charakteristikou učedníků (obce) je jednota, jež je podílem na jednotě Syna a Otce a spočívá v zachovávání slova, tedy spojení s Ježíšem (víry v jeho poslání od Otce). Tento podíl na jednotě Otce a Syna, na Bohu, má být pro učedníky zdrojem radosti v plnosti. Ježíš odchází k Otci, ale učedníci zůstávají ve světě, kde jim připadá podobné poslání jako Ježíši samotnému – konfrontace se světem hříchu a zla. Zůstat ve světě je nutnost, nelze z něj utéci, se zlem je třeba bojovat, proto Ježíš prosí Otce o sílu pro učedníky. Být posvěcen v pravdě, jíž je Otcovo slovo, znamená vytrvat ve vztahu k Bohu, ve víře, jednotě a lásce. Pravda v biblickém pojetí není prostě shoda výroku se skutečností, pravda logická, nýbrž jde o existenciální skutečnost, věrnost, zakotvení, spolehlivost. Ježíš prosí Otce, aby učedníkům takový podíl na svém bytí daroval, aby je jím držel v jejich zápase se zlem i Zlým. Ježíš se zasvětil pravdě, tedy Boží lásce k lidem, a míní tím svou oběť života. Ten dává k dispozici, aby jeho učedníci přijali tuto pravdu do svého života, a to každý tam, kde je, kam byl povolán a postaven.
