Sobota 18. 5. 2024 – 7. týden velikonoční, vigilie slavnosti Seslání Ducha sv.

Sk 28,16-20.30-31

Když jsme dorazili do Říma, dostal Pavel dovolení, že může bydlet sám s vojákem, který ho hlídal. Za tři dni potom svolal si tamější židovské přední muže. Když se sešli, řekl jim: „Bratři, já jsem neudělal nic proti (izraelskému) lidu ani proti zvykům přijatým od předků. Přesto však jsem byl z Jeruzaléma v poutech vydán do moci Římanům. Ti mě po výslechu chtěli propustit, protože jsem se nedopustil žádného provinění, za které bych zasluhoval smrt.

Když se však židé proti tomu stavěli, byl jsem nucen odvolat se k císaři, ale ne proto, že bych chtěl na svůj národ něco žalovat. Kvůli tomu jsem si přál, abych vás mohl uvidět a promluvit s vámi. Vždyť pro naději Izraele (v Mesiáše) nosím tenhle řetěz.“ Celá dvě léta zůstal pak ve svém najatém bytě a přijímal všechny, kdo k němu přicházeli. Zcela otevřeně a bez překážek hlásal Boží království a učil o Pánu Ježíši Kristu.

Závěrečné verše Skutků apoštolů hovoří o dvouletém Pavlově domácím vězení v Římě. Pavel se obrací na Židy, přestože předtím působil především mezi pohany. Pavlovi jeho soukmenovci a jejich víra nezůstali lhostejní, záleželo mu na zvěstování evangelia všem. Ačkoliv je Pavel v domácím vězení, přes to bez omezení hlásá evangelium. Pro autora Skutků je nejdůležitější skutečností to, že je hlásáno evangelium. Tomu nemohou zabránit žádné lidské překážky, protože evangelium je Boží záležitostí, je silou, která se dokáže prosadit. Pavel se stal velmi efektivním Božím nástrojem, protože se dal Bohu zcela k dispozici.

Člověk si může položit otázku, jak to, že se evangelium nedokáže prosadit dnes, protože jistě neztratilo sílu a nepřestalo být Boží záležitostí. Pak nezbývá než přemýšlet, jakou roli v celé záležitosti hraje hlasatel. Pavel využíval všech svých schopností, aby lidem sdělil „své“ evangelium. A Skutky vyprávějí o tom, že ani tehdejší lidé nebyli tak úplně nakloněni v ně uvěřit. A přesto se tak stalo. Pavlovo hlásání evangelia bylo zaměřeno na podstatu zvěsti, nebylo zavaleno spletí nesrozumitelných výpovědí, pro adresáty nebylo třeba si v něm prosekávat cestu k jádru, k ukryté Šípkové Růžence. A všechno to směřuje k tomu, co opravdu znamená, že Bůh se stal člověkem, co nového přineslo vtělení. Dosud jsme to nevzali úplně vážně. Jsme tělem a Bůh hmotu i naši tělesnost nejen stvořil, ale také posvětil na nejvyšší míru, když se stal člověkem a když se nám dává ve formě těla, hmotného chleba a vína.

Jan 21,20-25

Petr se obrátil a viděl, jak za ním jde učedník, kterého Ježíš miloval a který ležel při večeři na jeho prsou a zeptal se: „Pane, kdo tě zradí?“ Když ho tedy Petr viděl, zeptal se Ježíše: „Pane, a co on?“ Ježíš mu odpověděl: „Jestliže chci, aby zůstal, až přijdu, proč se o to staráš? Ty mě následuj!“ Mezi bratry se proto rozšířila řeč, že ten učedník nezemře. Ježíš však Petrovi neřekl: „Nezemře“, ale: „Jestliže chci, aby zůstal, až přijdu, proč se o to staráš?“ To je ten učedník, který o tom všem vydává svědectví a to všechno zaznamenal a víme, že jeho svědectví je pravdivé. Je však ještě mnoho jiných věcí, které Ježíš vykonal. Kdyby měla být vypsána každá zvlášť, myslím, že by celý svět neobsáhl knihy o tom napsané.

Závěr Janova evangelia mluví o specifickém postavení učedníka, kterého Ježíš miloval. Tento učedník tvoří jakýsi protiklad vůči Petrovi. Tyto postavy symbolizují dva základní principy vedení a života církve – autoritu a charisma (lásku). Jedno bez druhého nemůže fungovat, oba principy jsou Božím darem. Někdy máme jako Petr příliš mnoho starostí o to, co se nás netýká. Petr dobře chápal, že onen milovaný a milující učedník má něco víc než on. Nejspíš z toho byl nesvůj. Ježíš mu sice svěřuje úkol stát v čele a sloužit autoritou, ale také mu dává jasně najevo, že to není všechno. Ježíš je Pánem, on rozhoduje a volí si lidi k úkolům, jak on chce.

Zachytit všechno, co se vztahovalo k Ježíšovi, bylo prostě nemožné. Evangelia jsou reflexí nad zkušenostmi s Ježíšem, vyznáními víry v něho, svědectvími, otevřením cesty pro další generace, aby i ony učinily na základě jejich svědectví svou zkušenost.

Velikonoční doba končí, otevírá se období Ducha sv. Toto období je naplněním předešlého, v něm žijeme v současnosti i my. Otevírat se Duchu znamená naslouchat rozumem i srdcem slovu Božímu, zkoumat svět, v němž žijeme, a snažit se oddělovat dobro od zla. V tom nás Duch sv. může vést, když o něj budeme prosit.