Pátek 24. 5. 2024 – 7. týden v mezidobí
Jak 5,9-12
Nestýskejte si, bratři, jeden na druhého, abyste nebyli souzeni. Hle, soudce už stojí přede dveřmi! Vezměte si, bratři, za vzor v utrpení a trpělivosti proroky, kteří mluvili jménem Páně. Hleďte: protože vydrželi, nazýváme je blaženými. Slyšeli jste, jak byl trpělivý Job, a viděli jste, jak to s ním Pán nakonec zařídil, protože Pán je plný milosrdenství a soucitu. Ale především, moji bratři, nechte přísahání. Nepřísahejte ani při nebi, ani při zemi, ani jakkoli jinak. Když (řeknete) ano, ať je to ano, když (řeknete) ne, ať je to ne. Jinak byste na sebe svolávali odsouzení.
Autor listu vyzývá své adresáty, aby spolu dokázali vycházet, aby se navzájem neosočovali, nepomlouvali, „nežalovali“ na sebe. Kdo pomlouvá a kritizuje druhého (a jak rádi to děláme!), se staví do role soudce. Autor pak dále vyzývá k trpělivému snášení problémů života, protože těm se nelze vyhnout. Bůh však člověka neopouští, i když „aktivně“ jeho situaci nemění. Výzva k nepřísahání je výzvou k držení slova a vyjadřování jasných postojů. Zde autor zcela jasně navazuje na Ježíšova slova (srov. Mt 5,33-37). Ten, kdo má čisté úmysly, a ten, kdo druhému důvěřuje, nemusí svou dohodu stvrzovat nějakou přísahou, protože platí základní slovo: ano nebo ne.
Mk 10,1-12
Ježíš se odebral do judského území a do Zajordání. Opět k němu přicházely zástupy a on je zas učil, jak to měl ve zvyku. Přišli k němu také farizeové a zeptali se ho, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých. Odpověděl jim: „Co vám přikázal Mojžíš?“ Řekli: „Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a rozvést se.“ Ježíš jim řekl: „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz! Na začátku při stvoření však (Bůh) `učinil (lidi) jako muže a ženu'. `Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk.' Už tedy nejsou dva, ale jeden. A proto: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: „Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství.“
Markovská verze zákazu rozvodu. Vlastně jde o debatu s farizeji, kteří se snaží Ježíše vyprovokovat k tomu, aby zaujal stanovisko k dobově sporné otázce rozvodu. V židovském kontextu mohlo jít o rozvod pouze z mužovy strany. Farizejové argumentují Zákonem (Mojžíšem) coby nejvyšší autoritou (Dt 24,1-4) a tím chtěli Ježíše dostat. On však používá základnější argument ze stvoření ze stejného Zákona (Gn 1,27n a 2,24n), což ustanovení Mojžíšovo „předchází“. Autor Markova evangelia, nejspíš s ohledem na křesťany z pohanství, nakonec zákaz formuluje oboustranně. Cílem Ježíšových slov byla jednak obrana ženy, protože ona byl v nevýhodném postavení, kdy si takříkajíc nemohla vybrat, a bez zajištění některým mužem (otcem nebo bratrem či jiným příbuzným) byla v případě rozvodu ve velmi těžké životní situaci. Druhým cílem bylo postavit ideál toho, jak má být nastaveno soužití muže a ženy a proč. Ježíš neformuloval zákony, ale maximy lidského jednání: ideál, kam mají lidé směřovat. Farizejskou „poťouchlost“ převedl Ježíš na vážnou rozpravu o Božím záměru s člověkem jako mužem a ženou. Tím nepochybně farizeje odzbrojil. Trvalý svazek muže a ženy je ideálem, o nějž je třeba ze všech sil v manželství usilovat. To odpovídá Božímu záměru o společenství muže a ženy.
Ježíš dokáže něco, co mělo být provokativním sporem, přesunout na jinou rovinu a tím de facto své oponenty donutit k přehodnocení situace. Nerelativizuje Mojžíšův zákon, ale zaměřuje pozornost na jeho smysl, na Boží záměr. To je moudrost.
