Pondělí 27. 5. 2024 – 8. týden v mezidobí
1 Petr 1,3-9
Buď veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, (na dědictví) skvělé a trvalé. Je pro nás připraveno v nebi; protože totiž máte víru, chrání vás Boží moc (a vede) ke spáse, která se má ukázat (nyní) v poslední době. A proto budete potom jásat, i když vás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky, aby se vyzkoušela vaše víra, vzácnější než pomíjející zlato, které přece bývá čištěno v ohni. Až se pak zjeví Ježíš Kristus, bude vám to ke chvále, slávě a cti. Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti; až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.
Začátek 1. listu Petrova, jenž vznikl nejspíš ke konci 1. stol. Autor se obrací na křesťany, kteří se ke konci 1. století dostávají do obtížného postavení v rámci většinové společnosti. Nastává období tvrdé konfrontace se společností, v níž žijí, která je nespravedlivě obviňuje, ostrakizuje, podezírá z kdejakých nekalých praktik a zločinů. Na tuto situaci mají reagovat s klidem a trpělivostí, protože Bůh je na jejich straně, a tedy i vítězství patří jim. Zkoušky, které je potkávají, mají brát jako příležitost k prohloubení víry a důvěry.
Zkoušky a krize jsou v lidském životě skutečností, které se nelze vyhnout. Není snadné jimi projít a překonat je, ale je to možné. Pokud se to člověku podaří, vyjde z nich silnější. Je možné jimi procházet i s vírou v jejich smysl, v Boží pomoc, i když to neznamená, že budou méně náročné nebo bolestné.
Mk 10,17-27
Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl nějaký (člověk), poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?" Ježíš mu odpověděl: "Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. Znáš přikázání: `Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!'" On mu na to řekl: "Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí." Ježíš na něho pohlédl s láskou a řekl mu: "Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!" On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku. Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!" Učedníci užasli nad jeho slovy. Ježíš jim však znovu řekl: "Děti, jak je těžké vejít do Božího království! Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království." Oni užasli ještě víc a říkali si mezi sebou: "Kdo tedy může být spasen?" Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno!"
Za Ježíšem přichází nejspíš jeden z těch, kdo mu naslouchali, kdo ho brali vážně. A tak od něj chce odpověď na to, jak dostat (jako dědictví) věčný život. Jak si ho zasloužit, jak si ho „koupit“, pojistit jako nějaký (hmotný) statek. Ježíš mu připomíná základ Zákona, Dekalog. Ten dotyčný je člověkem dbalým Zákona, tedy člověkem ctnostným, z židovského hlediska spravedlivým, poctivým, zbožným. Ježíš jeho poctivý a dobrý život oceňuje, má z něj radost (hledí na něj s láskou), a proto mu nabízí vyšší stupeň života, společenství se sebou, tedy vzdání se zajištění, což pro toho člověka konkrétně znamená, aby se vzdal svého majetku ve prospěch potřebných. Toho však ten člověk není schopen, je to pro něj příliš vysoký nárok, a tak odchází se smutkem v srdci. Učinit krok víry a spolehnout se na Ježíše bylo pro něj příliš velké sousto, bylo to nad jeho momentální možnosti. Znamenalo to pro něj opustit to, oč dosud opíral svůj život. A tak v dané chvíli výzvu k následování nebyl s to přijmout. Srdce jej možná táhlo za Ježíšem, rozum či tradice mu to nedovolovaly.
Ježíš pak pro své učedníky komentuje, jak těžké je zbavit se závislosti na majetku, na hmotných jistotách. To je pro učedníky v rámci tehdejší kultury málo pochopitelné, protože bohatství bylo vnímáno jako důležité, ba jako znamení Boží přízně. A Ježíš to v očích učedníků zpochybnil. Jenže Ježíš nekomentoval majetek a bohatství, nýbrž závislost na nich. Ale i bohatí mají šanci vejít do Božího království, protože Bůh stojí o každého.
Každý máme něco, čeho se jen tak nedokážeme vzdát. Nemusíme, ba ani nemůžeme bezhlavě kopírovat třeba sv. Antonína a všechen majetek rozdat, nýbrž ten příběh s bohatým člověkem nám může položit otázku, co potřebujeme odložit, abychom mohli Ježíše opravdu následovat. Ježíš nenutí, Ježíš zve. A i když to naplno nedokážeme, tak nás ujišťuje, že Bůh to s námi přesto zvládne.
