Pátek 7. 6. 2024 – slavnost Nejsv. Srdce Ježíšova

Oz 11,1.3-4.8c-9

Toto praví Hospodin: „Když byl Izrael ještě chlapcem, zamiloval jsem si ho a z Egypta jsem povolal svého syna. Já jsem Efraima učil chodit, bral jsem je na svá ramena, ale nechtěli uznat, že jsem se o ně staral. Pouty laskavosti jsem je táhl, provazy lásky; byl jsem k nim jako ti, kdo zdvihají dítě ke svým tvářím, a skláněl jsem se k němu, abych mu dal najíst. Obrací se ve mně srdce, rozněcuje i soucit. Nebudu jednat podle žáru svého hněvu, nezničím znovu Efraima, neboť jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe, a nevzplanu hněvem.“

Prorok Ozeáš mluví o Boží lásce k Izraeli, k lidu, který si Bůh vyvolil, který jej mnohokrát zklamal a opustil, ale on přesto jej nepřestal milovat, ucházet se o něj. Boží láska je láskou mateřsko-otcovskou, ale i láskou mileneckou. Bůh miluje, protože je Láska. Bůh není jako člověk, proto dokáže o člověka usilovat, milovat ho, i když člověk se chová jako ten, kdo o nic takového nestojí.

Tento svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova je ve skutečnosti oslavou lásky. Kýčovité obrazy s Ježíšovým či Mariiným hořícím srdcem nebo dokonce jen srdcem bez postav jsou karikaturou toho, oč jde.

Ef 3,8-12.14-19

Bratři! Ačkoli já jsem méně než nejnepatrnější ze všech křesťanů, byla mi dána tato milost: zvěstovat pohanům nevystižitelné Kristovo bohatství a jasně ukázat (všem), jak se (uskutečňuje) ono tajemné rozhodnutí. Od věků bylo skryté v Bohu, Stvořiteli všeho, nyní se však skrze církev ukázala přerozmanitá Boží moudrost knížatům a mocnostem v nebi. Tak od věčnosti určil, že to vykoná skrze našeho Pána Krista Ježíše. Protože jsme s ním spojeni, smíme s důvěrou a volně přistupovat (k Bohu), když věříme (v Krista). Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož mají původ všecky rody na nebi i na zemi, (a prosím ho): ať vám ze své bohaté božské slávy dá to, že ve vás mocně zesílí skrze jeho Ducha vnitřní člověk, aby Kristus vírou přebýval ve vašem srdci, abyste zakořeněni a upevněni v lásce byli schopni pochopit – jako všichni křesťané – celou tu šířku a délku, výšku i hloubku, poznat Kristovu lásku přesahující všechno poznání a dosáhnout plné míry Božích (darů).

Vrcholem Boží lásky k člověku je jeho spojení s lidským bytím v osobě Ježíše Krista. Bůh tak miloval svět, že se stal člověkem a dal se člověku plně k dispozici, dal se mu do rukou, i když to pro něj znamenalo v Ježíšově osobě smrt na kříži. Skrze Ježíše Krista je člověk pozván, aby se ponořil do proudu této lásky, přijal ji do svého srdce a nechal se jí vést právě tou cestou, kterou šel Ježíš sám.

Jan 19,31-37

Protože byl den příprav, takže mrtvá těla nesměla zůstat na kříži přes sobotu – tu sobotu totiž byl velký svátek – požádali židé Piláta, aby byly ukřižovaným přeraženy nohy a aby byli sňati. Přišli tedy vojáci a přerazili kosti prvnímu i druhému, kteří byli s Ježíšem ukřižováni. Když však přišli k Ježíšovi, viděli, že už je mrtvý. Proto mu kosti nepřerazili, ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda. Ten, který to viděl, vydává o tom svědectví a jeho svědectví je pravdivé. On ví, že mluví pravdu, abyste i vy věřili. To se stalo, aby se splnil výrok Písma: ‚Ani kost mu nebude zlomena.‘ A na jiném místě v Písmu se říká: ‚Budou hledět na toho, kterého probodli.‘

Symbolem Ježíšovy lásky, která má naplňovat svět, je krev a voda vycházející z jeho boku. Jsou symbolem dvou základních svátostí, které určují život člověka jako křesťana – křtu a eucharistie. Přijímáním těchto svátostí máme nechat proudit Ježíšovu lásku dál, do celého světa. Je na místě si to uvědomovat, kdykoliv je někdo přijímán jako člen těla Kristova křtem, a je třeba si to připomínat při každém slavení eucharistie. Podíl na Ježíšově těle není žádnou odměnou za dobré chování, nýbrž napojením na proud lásky, který má skrze nás, každého z nás, tryskat do světa, jehož jsme součástí.