Úterý 11. 6. 2024 – 10. týden v mezidobí

1 Král 17,7-16

Za nějakou dobu vyschl potok (kde se Eliáš skrýval), poněvadž v zemi nepršelo. Tu se k němu ozvalo Hospodinovo slovo: "Vstaň a jdi do sidónské Sarepty a usaď se tam. Neboť jsem poručil jedné vdově, aby tě živila." Vstal tedy a šel do Sarepty. Přišel k bráně města, a hle – jedna vdova tam právě sbírala dříví. Zavolal ji a řekl: "Prosím, dej mi trochu vody v nádobě, abych se napil." Když mu pro ni šla, zavolal na ni: "Vezmi s sebou také kousek chleba!"

Ona odpověděla: "Jako že je živ Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeného, ale jen hrst mouky v hrnci a trochu oleje ve džbánu. Právě sbírám pár kousků dřeva, pak půjdu a upeču z toho sobě i svému synu. Najíme se a umřeme." Eliáš jí řekl: "Buď bez starosti, jdi a udělej, jak jsi řekla. Nejdřív z toho upeč mně malou placku a přines mi to, pak půjdeš a upečeš sobě a svému synu. Neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Nevyprázdní se hrnec s moukou a neubude ze džbánu s olejem až do dne, kdy Hospodin sešle déšť na zemi!" Ona tedy šla a udělala podle Eliášových slov a jedla ona, on i její syn po drahný čas. Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše.

Eliáš je poslán do Sarepty, tedy na území pohanů, kde se má ujmout pohanské vdovy. Zajímavá je i reakce oné vdovy – neváhá a Eliáše, neznámého cizince, uposlechne. To nakonec vede k záchraně její i jejího syna. Poněkud pohádkový příběh však může vést k zamyšlení na důvěrou i nad Boží velkorysostí, protože mu záleží na všech. Ode všech lidí chce být uctíván (tedy se všemi mít vztah) – ne kvůli sobě, ale kvůli jejich dobru. Bůh skrze Eliáše dává vdově to nejnutnější k přežití, ale právě jen to nejnutnější. Je dobře si uvědomit, že nemáme po Bohu žádat víc, než opravdu potřebujeme. I když je štědrý.

Mt 5,13-16

Ježíš řekl svým učedníkům: "Vy jste sůl země. Jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích."

Jeden z výroků z tzv. Horského kázání, v němž Ježíš připomíná učedníkům jejich poslání. Přirovnává je k soli a ke světlu – sůl dodává chuti a je důležitá pro lidský organismus (viz pohádka Sůl nad zlato), světlo je důležité pro orientaci. Tak mají fungovat i učedníci: jejich úkolem je proměňovat svět v něco, co je chutné a bez čeho se nelze obejít, i když je to vlastně nepatrné a stačí toho málo. A mají být světlem, aby se lidé mohli orientovat a najít to, co hledají. Stejně jako tehdy i dnes velmi nesnadný úkol. Sůl i světlo jsou služebné prostředky a takovými mají být Ježíšovi učedníci.