Pondělí 24. 6. 2024 – 13. týden v mezidobí

Iz 49,1-6

Slyšte mě, ostrovy, dejte pozor, národy, které jste v dáli! Hospodin mě povolal od matčina lůna, již v mateřském životě mě nazval jménem. Z mých úst udělal nabroušený meč, ve stínu své ruky mě ukryl. Ukoval mě v zaostřený šíp, ve svém toulci mě schoval. Řekl mi: „Jsi mým Služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou.“ Já však jsem pravil: „Nadarmo jsem se namáhal, naprázdno, zbytečně jsem strávil svou sílu. Mé právo je však jistě u Hospodina a má mzda u mého Boha.“ Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil Služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele. Tak jsem ve cti u Hospodina, (protože) Bůh můj je mou silou. Řekl mi (tedy): „Nestačí, že jsi mým Služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se má spása rozšířila až do končin země.“

Text je ze střední části knihy Izaiáš, z období babylonského zajetí. Jde o třetí píseň tzv. Služebníka Hospodinova. Tento služebník, nejspíš je jím míněn prorok sám, je povolán, aby naplnil poslání od Hospodina ve prospěch Izraele (Jakuba), ale nejenom to: má být hlasatelem spásy pro všechny národy, zejména pro národy, mezi něž byl Izrael rozptýlen. Hospodin si vyvolil svého služebníka již na začátku jeho života – to platí i o Janu Křtiteli. Podobné výroky najdeme k vyvolení proroka Jeremiáše i apoštola Pavla. Nejvýrazněji je to samozřejmě vidět na postavě Ježíšově. Hospodin má s každým člověkem svůj záměr, což však není něco, co by člověka mělo svazovat, nýbrž to znamená, že každý člověk má od Boha poslání, které na své životní cestě (stejně jako starozákonní proroci, různé vyvolené osoby, Jan Křtitel i apoštol Pavel) objevuje a může naplňovat. Je možné se z toho radovat, protože to znamená, že každý člověk je v Božích očích cenný a je povolán k tomu, aby se stal přínosem pro druhé. Bůh nenaplánoval člověku jeho cestu, nýbrž volá ho, aby na své cestě, jež je určována nejrůznějšími okolnostmi, dary a možnostmi, pracoval pro růst Božího království, pro růst přátelství, naděje a lásky v tomto světě. Každý z nás je svým způsobem povolán být prorokem, tedy člověkem reprezentujícím Boží zájem o tento svět a lidi v něm.

Ze slov Služebníka Hospodinova je zřejmé, že naplňování povolání není jednoduchou cestou, protože k tomu patří i z lidského hlediska neúspěch, pocit marnosti, zklamání. Definitivně nerozhoduje lidské měřítko úspěchu, ale důvěra v Hospodina. Zůstane-li člověk Bohu věrný, on svůj záměr s člověkem prosadí. Netřeba se tedy bát a propadat pocitu marnosti.

Sk 13,22-26

Pavel řekl: „Bůh dal praotcům za krále Davida, o němž vydal (pochvalné) svědectví: ‚Nalezl jsem Davida, Jesseova syna. Je to muž podle mého srdce. Ten vyplní všechno, co budu chtít.‘ Z jeho potomstva Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše. Před jeho příchodem hlásal Jan všemu izraelskému lidu křest obrácení. Když Jan svůj úkol končil, říkal: ‚Já nejsem ten, za koho mě pokládáte. Ale po mně přijde ten, kterému nejsem hoden zout opánky z nohou.‘ Bratři, kteří pocházíte z Abrahámova rodu, i vy, kdo se bojíte Boha! Nám bylo posláno slovo o té spáse.

Pavel tu ve své řeči, koncipované autorem Skutků, ve zkratce vypráví dějiny spásy, totiž zaslíbení mesiáše od Davida po Ježíše. Jan je svědkem této linie, svým křtem připravil cestu pro naplnění Božích zaslíbení. Jeho role tím skončila, protože přišel onen zaslíbený. Toto zaslíbení a jeho naplnění není jen událostí minulosti, nýbrž má trvalou a univerzální platnost. Platí pro Židy (ty z Abrahámova rodu) i pro pohany (bohabojné, což byli pohané, kteří přijali část židovských tradic i víry, ale nestali se proselyty). Závěrečná věta „Nám bylo posláno slovo o té spáse“ platí skrze celé dějiny až do konce času. I pro nás. Slovo o spáse, o nabídce Boží blízkosti, smysluplné přítomnosti i budoucnosti, je určeno i nám.

Lk 1,57-66.80

Alžbětě se naplnil čas a přišla její hodina: narodil se jí syn. Když její sousedé a příbuzní uslyšeli, že jí Pán prokázal velikou milost, radovali se s ní. Osmého dne přišli obřezat dítě a chtěli mu dát po jeho otci jméno Zachariáš. Jeho matka na to řekla: „Ne, ale bude se jmenovat Jan!“ Namítli jí: „Tak se nikdo z tvého příbuzenstva nejmenuje.“ Posunky naznačovali jeho otci, jaké by mu chtěl dát jméno. On si vyžádal tabulku a napsal: „Jeho jméno je Jan.“ Všichni se tomu podivili. Ihned se mu uvolnila ústa i jazyk a on mluvil a chválil Boha. Všech jejich sousedů se zmocnila bázeň a po celém judském pohoří se mluvilo o všech těch událostech. Všichni, kdo to uslyšeli, uvažovali o tom v srdci a ptali se: „Co asi z toho dítěte bude? Vždyť ruka Páně byla s ním!“ Chlapec rostl a jeho duch sílil. Žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před izraelským (národem).

Jan Křtitel patří v biblické tradici k těm dětem, které se narodily po speciálním zásahu Božím. Zachariášovo mlčení je (varovným) znamením tohoto podivuhodného Božího zásahu do jeho života a života jeho ženy Alžběty. Toto znamení pozbývá svou funkci ve chvíli, kdy je syn Zachariáše a Alžběty odevzdán obřízkou Bohu a je mu dáno jméno určené od Boha. Jméno má v hebrejštině svůj význam (Jochanan – Hospodin je milostiv). Upomíná na Janovo početí a narození jakožto na dar od Boha a zároveň i na Janovo poslání. Hospodin nabízí skrze obrácení života, které Jan hlásal, možnost nového začátku. Chvála Boha, kterou vyslovuje Zachariáš, sotva se mu otevřou ústa, je výzvou i pro nás. První, co by člověk měl dělat, když otevírá svá ústa, je vzdát Bohu čest a chválu – pak by nejspíš mnohá ústa neříkala to, co bez uvážení říkají.