Čtvrtek 27. 6. 2024 – 12. týden v mezidobí
2 Král 24,8-17
Jehojachin měl osmnáct let, když se ujal vlády, a kraloval v Jeruzalémě tři měsíce. Jeho matka se jmenovala Nechušta, byla dcerou Elnatana z Jeruzaléma. Dělal všechno, co se nelíbilo Hospodinu, jak to dělal i jeho otec. V onen čas vytáhli vojáci Nabuchodonosora, babylónského krále, proti městu a město bylo obleženo. Nabuchodonosor, babylónský král, sám pak přišel k městu, když ho jeho vojáci oblehli.
Tu Jehojachin, král judský, vyšel ke králi babylónskému, on i jeho matka, jeho ministři, hodnostáři, komorníci, a babylónský král je zajal v osmém roce své vlády. A jak Hospodin předpověděl, odnesl odtamtud všechny poklady domu Hospodinova i poklady domu královského a rozbil na kusy všechny zlaté nádoby, které dal zhotovit Šalomoun, král izraelský, pro Hospodinovu svatyni. Dal odvést do vyhnanství celý Jeruzalém, všechny hodnostáře, všechny zámožné lidi – vyhnanců bylo na počet deset tisíc – všechny kováře a zámečníky, nechal jen chudý lid z venkova. Odvedl do vyhnanství Jehojachina, jeho matku a jeho ženy, jeho komorníky a velmože odvedl jako vyhnance z Jeruzaléma do Babylóna. I všechny zámožné lidi, v počtu sedmi tisíc, kováře a zámečníky v počtu tisíc, všechny zdatné, bojeschopné muže. Ty přivedl král jako vyhnance do Babylóna. Babylónský král ustanovil místo Jehojachina králem jeho strýce Mattanjáha a změnil mu jméno na Sidkijáh.
Jehojachin (jinak také Jojakin), syn krále Jojakima, vládl jen velmi krátce. Když Nabukandesar (Nabuchodonosor) obléhl Jeruzalém v roce 597, tak se vzdal a byl deportován do Babylonie. Jde o tzv. první deportaci (druhá, jež následovala po zničení Jeruzaléma i Chrámu, se konala o 10 let později). S ním odešla do vyhnanství elita Jeruzaléma (i když tam, jak plyne i z osudu proroka Jeremiáše, ještě leckdo zůstal) i význační řemeslníci. To byla dobová taktika – elita byla deportována, aby nemohla organizovat odboj, řemeslníci byli velmi vítaní a užiteční všude. Navíc bylo samozřejmě zabaveno i mnoho cenností, především z Chrámu. Jojakin byl v zajetí omilostněn v roce 562 př. n. l., ale do Izraele (Jeruzaléma) se již nevrátil. A Sidkijášem končí de facto davidovská dynastie jako vládnoucí. Sidkijáš katastrofu dovršil, když se postavil Nabukadnesarovi a spolčil se s Egypťany. Byl na útěku zajat, oslepen a deportován, protože nedbal na Jeremiášovo varování a doporučení. Poslední Davidovec Zorobabel byl už jen místodržícím po návratu z exilu, ale pak po něm mizí veškerá stopa.
Mt 7,21-29
Ježíš řekl svým učedníkům: „Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane!‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce. Mnoho z nich mi řekne v ten den: ‚Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? A nevyháněli jsme tvým jménem zlé duchy? A nedělali jsme tvým jménem mnoho divů?‘ Ale tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mě, kdo děláte nepravosti! Každý tedy, kdo tato má slova slyší a podle nich jedná, podobá se rozvážnému muži, který si postavil dům na skále. Spadl déšť a přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – ale nezřítil se, protože měl základy na skále. Každý však, kdo tato má slova slyší, ale podle nich nejedná, podobá se pošetilému muži, který si postavil dům na písku. Spadl déšť, přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – i zřítil se a jeho pád byl veliký.“ Když Ježíš skončil tyto řeči, žasly zástupy nad jeho učením. Učil je totiž jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich učitelé Zákona.
Matoušovo evangelium je velmi výrazně zaměřeno na ortopraxi, tedy na následování Ježíše jednáním. Mocné činy jsou sice velmi nápadné, ale leckdy mohou sloužit především ke slávě dotyčného, nikoliv ke slávě Boží a prospěchu lidí. Víra je důležitá i její veřejné vyznávání, ale není-li založena na praxi, na dobrém životě, je nepravdivá a diskredituje to, co vyznává. Ježíš ke svým důrazným varovným slovům přidává i podobenství, v němž opět klade důraz na dobrou životní praxi. Kdo jen mluví, ten staví dům bez základů, který při nepohodě neobstojí a spadne. Je třeba být především dobrým člověkem, který žije jako Ježíš pro druhé, pro společné dobro, pak teprve může být člověk i dobrým křesťanem.
Touto pasáží končí první z Ježíšových pěti řečí (tzv. Horské kázání) v Matoušově evangeliu. Řečí je ve skutečnosti šest, ale pouze pět je zakončeno formulí „když Ježíš skončil tyto řeči…“. Těchto pět řečí bývá interpretováno jako poukaz na pět knih Mojžíšových.
