Sobota 29. 6. 2024 – slavnost sv. Petra a Pavla, 12. týden v mezidobí
Sk 12,1-11
Král Herodes začal zle zakročovat proti některým členům církevní obce. Janova bratra Jakuba dal popravit mečem. Když viděl, že se to židům líbí, dal zatknout také Petra. Byly právě velikonoce. Zmocnil se ho, dal ho zavřít do žaláře a hlídat od čtyřnásobné stráže vždycky po čtyřech vojácích. Měl v úmyslu, že ho po velikonocích dá popravit.
Tak byl Petr hlídán ve vězení; církevní obec se však naléhavě za něho modlila k Bohu. V noci před tím dnem, kdy ho chtěl Herodes popravit, spal Petr mezi dvěma vojáky a byl spoután dvěma řetězy. I přede dveřmi stála stáž. Najednou se objevil anděl Páně a v kobce zazářilo světlo. Strčil Petra do boku, vzbudil ho a řekl: „Rychle vstaň!“ Tu mu spadly řetězy z rukou. Pak mu anděl řekl: „Opásej se a obuj si opánky!“ Udělal to. Dále mu nařídil: „Přehoď si plášť a pojď za mnou!“ Šel tedy za ním ven, ale nevěděl, že je to skutečnost, co se dělo skrze anděla. Myslel, že má vidění. Přešli tak první i druhou stráž a došli k železné bráně, která vede do města. Ta se jim sama od sebe otevřela. Vyšli tedy ven a šli dál jednou ulicí. A hned nato anděl zmizel. V tom přišel Petr k sobě a řekl: „Teď vím jistě, že Pán poslal svého anděla a vytrhl mě z Herodových rukou a ze všeho, na co čeká židovský lid.“
Herodes Agrippa I., vnuk Heroda Velikého, byl posledním židovským králem (39/40-44 n. l.) na celém území tehdejšího Izraele. Byl to sice klasický helénistický panovník, vychovaný v Římě, ale ve svém království se snažil respektovat židovské zvyklosti. Aby si udržel přízeň vlivných židovských kruhů, vystupoval proti Ježíšovým následovníkům. Nechal popravit Jakuba Zebedeovce. Po něm měl následovat i Petr jakožto představitel nové skupiny. Bůh se však Petra ujímá a zachraňuje jej, protože s ním má ještě další plány.
Petr byl hlavním mluvčím oněch Dvanácti, které si Ježíš jako své nejbližší spolupracovníky a přátele vyvolil. On se má nadále podílet na konstituování církve, společenství, v němž je Ježíš svým Duchem přítomen. To ovšem neznamená, že ho nakonec násilná smrt mine, že bude ušetřen všeho. Ale v dané chvíli před ním stojí další úkoly. Celý příběh končí tím, že se Petr rozloučí s církevní obcí a odchází z Jeruzaléma, odchází působit misijně, nejspíš v Malé Asii, a do čela skupiny učedníků v Jeruzalémě je postaven Jakub, bratr Páně. Tedy někdy od začátku 40. let se Petr pohybuje mimo Jeruzalém, kam se vrací jen výjimečně.
2 Tim 4,6-8.17-18
Milovaný! Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod. Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli (lidé) ze všech národů. A (tak) jsem byl vysvobozen ze lví tlamy. Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království. Jemu buď sláva na věčné věky! Amen.
Autor 2. listu Timotejovi koncipuje jakýsi shrnující odkaz Pavlova působení. Pavel nasadil celé své úsilí a celý svůj život na „propagování“ úcty k Bohu a posléze na hlásání evangelia, tedy na zvěstování Božího jednání skrze Ježíše Krista. A může si být jist Božím přijetím. Sice jménem Pavlovým, ale ze svého přesvědčení, vyjadřuje autor tuto jistotu o Pavlovi. V době sepsání listu byl Pavel již po smrti a tato slova o něm nepochybně platila. Boží ochrana a záchrana neznamená, že je Ježíšův učedník ušetřen problémů, konfliktů a těžkostí, nýbrž že se může spolehnout na Boží věrnost, protože je povolán do Božího království. A to mu Bůh chce „zajistit“.
Mt 16,13-19
Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Odpověděli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekl jim: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože to ti nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“
Vyznání u Césareje Filipovy klade i nám otázku: „Za koho považuji já Syna člověka-Ježíše z Nazareta?“ Petrovi je přislíbena moc klíčů (proto je zobrazován s klíčem), tedy otevírání či zavírání přístupu do Božího království. Tato moc je dána v Matoušově evangeliu o dvě kapitoly dál i celé církvi. Ani zde nevystupuje Petr jako jednotlivec, nýbrž jako reprezentant skupiny učedníků. A nejde o moc rozhodovat o definitivním osudu člověka. Je to moc srovnatelná s pravomocí tehdejší učitelů Zákona. Vzniká nové společenství s novými pravidly a novými vztahy.
Každému z nás je do určité míry tato moc dána, protože záleží i na nás, zda lidé budou chtít vstoupit do společenství s Bohem nebo ne. Tato moc není privilegium, nýbrž zodpovědnost. A ta není malá. Tato zodpovědnost je naložena na Petra, ale i na celé společenství. Není to moc rozhodovat o životě člověka v plnosti či neživotě v zatracení, protože ta přísluší pouze Bohu, nýbrž zodpovědnost za otevření přístupu k Bohu pro všechny i zodpovědnost za členy církve, aby zůstali věrní. Ježíš deleguje svou autoritu, protože ví, že jeho pozemský čas je vymezen. Deleguje ji na počátku své poslední cesty do Jeruzaléma, kde má být jeho osud naplněn.
Vztahy mezi Pavlem a Petrem historicky vzato nebyly právě ty nejvřelejší. Petrova nezpochybnitelná role vůdce a představitele Dvanácti v zásadě skončila s rozchodem apoštolů do různých konců světa, aby tam hlásali evangelium. Mateřskou obec v Jeruzalémě od počátku 40. let vedl Jakub, bratr Páně. Pavel po svém „obrácení“ navštívil Jeruzalém a pobyl 14 dní u Petra, ale pak jejich vztahy byly „zdvořile konkurenční“, jak lze vyčíst z Pavlových listů (Gal a 1 Kor). Dokonce i Skutky, jež se snaží vše vybalancovat a harmonizovat, ambivalentnost jejich vztahu naznačují. Z historického hlediska lze Petra stěží nazývat prvním papežem, někteří seriózní badatelé jeho přítomnost v Římě v 1. století považují za nedoloženou či nedoložitelnou. Tradice Petrova pobytu a smrti v Římě je vysledovatelná až z doby konce 2. stol.
Přesto oba jsou zakladatelskými postavami církve a zejména pro její západní část mají zásadní význam. Takže jejich společná liturgická oslava je potvrzením jejich významu pro církev. Je dobře si uvědomit, že již od začátku církve v ní byly různé proudy, lidé různých povah, různých zakotvení, různých přístupů a zkušeností, jež se nemusely jen doplňovat, ale také si konkurovaly. To bylo a je pro církev obohacením, i když to leckdy skřípe a není snadné udržet tyto odlišnosti v nějaké jednotě. Petr byl tradičnější, což neznamená, že byl zpátečník, ale jako přímý účastník Ježíšova veřejného působení se nejspíš držel mnohem víc židovských tradic, které respektoval i Ježíš, Pavel byl radikálnější ve vztahu k Zákonu, protože Ježíš pro něj nebyl primárně historickou postavou, ale zmrtvýchvstalým Pánem. Jím byl pro Pavla význam Zákona velmi omezen.
