Neděle 30. 6. 2024 – 13. neděle v mezidobí
Mdr 1,13-15; 2,23-25
Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Ale všechno stvořil, aby to bylo; stvořené věci na světě přinášejí prospěch, jed zhouby v nich není; ani smrt na zemi nevládne. Spravedlnost smrti nepodléhá. Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti, ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci.
Kniha Moudrosti nabízí reinterpretaci příběhu Adama a Evy a jejich vyhnání z ráje. Smrt je chápána jako důsledek podlehnutí svodu hada-ďábla. Vyprávění z Gn 3 necharakterizuje hada jako ďábla, v dějinách rozvíjená interpretace hadovy postavy pramení opravdu až z této biblické pasáže. Kniha Moudrosti trvá na tom, že Boží stvoření je dobré, člověk byl stvořen k nesmrtelnosti a jako obraz Boží. To znamená, že z ruky Boží nemohlo vyjít nic špatného a hříšného. To je až důsledkem působení osobního zla – ďábla, a to ze závisti. V čem má závist spočívat, autor neříká, nejspíš v tom, jakou zálibu měl a má Bůh v člověku. Spravedlnost, resp. svatost, jsou nesmrtelné, proto i člověk, který se jí drží, bude mít podíl na nesmrtelnosti (stejně jako zkoušený Boží spravedlivý), a naopak ten, kdo jí pohrdá, ocitá se v moci smrti a zla.
2 Kor 8,7.9.13-15
Bratři! Jako vynikáte po každé stránce: ve víře i ve slově, v poznání, ve vší horlivosti a lásce, kterou jste od nás přijali, tak se vyznamenejte i v tomto díle lásky. Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby. Nebylo by totiž dobré, že byste jiným v tísni ulehčili, a sami do ní upadli. Spíše má nastat jakési vyrovnání: za nynějších okolností to, co vám přebývá, jim prospěje v nedostatku, aby zase jejich přebytek doplnil to, co potřebujte vy. Tak se to vyrovná, jak stojí v Písmu: ‚Kdo (nasbíral) mnoho, tomu nepřebývalo, a kdo málo, neměl nedostatek.‘
Text je v poněkud redukovaném stavu (vynechané některé verše) z kapitoly, která mluví o sbírce pro jeruzalémské křesťany. Pavel vyzývá k velkorysosti, ale ta je limitována možnostmi, které člověk má. Pavel byl člověkem stojícím na zemi, realistou. Nevyzývá k tomu, aby se člověk vzdal toho posledního, co má, nýbrž aby dával ze svého nadbytku. Co je ovšem nadbytek, není definováno. Velkorysost znamená, že člověk je schopen omezit svoje potřeby na to, co opravdu potřebuje, a o zbytek se podělit s těmi, kdo jsou potřebnější než on. Bůh je velkorysý, když se člověk podělí s druhým, nepřijde zkrátka; to mám v tomto ohledu vyzkoušené.
Mk 5,21-43
Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagogy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: „Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila.“ Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj. Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatu. Řekla si totiž: „Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena.“ A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena. Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla (zázračná) moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: „Kdo se to dotkl mých šatů?“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!“ Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná – věděla dobře, co se s ní stalo – padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu. On jí na to řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, (zbavena) svého neduhu!“ Zatímco ještě mluvil, přišli lidé) (z domu představeného synagogy se zprávou: „Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?“ Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagogy: „Neboj se, jen věř!“ Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi. Přišli k tomu představeného synagogy a viděli tam rozruch, (lidi), jak pláčou a velmi naříkají. Vešel dovnitř a řekl jim: „Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, jenom spí.“ Posmívali se mu. On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel (do světnice), kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: „Talitha kum!“, to znamená: „Děvče, říkám ti, vstaň!“ Děvče ihned vstalo a chodilo – bylo jí dvanáct let. (Lidé) byli úžasem jako bez sebe. (Ježíš) jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl jim, aby jí dali jíst.
Dva příběhy, kdy jeden je vložen do druhého: to v Markově evangeliu není vzácné (nazývá se to sendvičovou metodou vyprávění). Vyprávění začíná příběhem představeného synagogy Jaira, který má nemocnou dceru.
Dříve však, než se dozvíme, jak bude Ježíš na jeho prosbu reagovat, se začíná rozvíjet příběh ženy s krvotokem (krvácením), což trvá už 12 let. Dotykem Ježíšova šatu se uzdraví, a to díky své víře, která je spouštěčem Ježíšovy uzdravující moci. Učedníci jsou jako obvykle poněkud vedle, nechápou, že se něco stalo. Ví to však Ježíš a ví to ona žena. A tak se vnitřně setkávají. Završením onoho uzdravujícího procesu, který začal ženinou nadějí a vírou, je ono setkání mezi ní a Ježíšem. Ježíš ji daruje vedle uzdravení těla i uzdravení duše – pokoj, šalom.
Mezitím, co se Ježíš zabývá onou bezejmennou ženou, se Jairos dozvídá, že dcera zemřela. Je tedy zbytečné ještě Ježíše žádat, aby mu pomohl. Jairos se odbýt nedá a také Ježíš jej ujišťuje, že věci jsou jinak, a jde s ním. Ostatní ho považují za blázna, protože probouzet mrtvé k životu dokázal naposled prorok Eliáš nebo Elizeus. Ježíš si bere s sebou Petra, Jakuba a Jana (obvyklou trojici učedníků), nedbá na posměch a k úžasu všech probouzí dceru k životu.
Oba příběhy svědčí o Ježíšovi jako o dárci života, plnosti života, k němuž náleží nejen fyzické zdraví, ale také zdraví duše a ducha, naděje a víra. Ježíš pomůže dvěma osobám, jež spojuje 12 let, ale nechce, aby se o jeho mocných činech, o jeho moci mluvilo, aby z toho byla senzace. Pomáhat je třeba tam, kde je to potřeba, nikoliv pro vlastní slávu a uznání, ale kvůli danému člověku či situaci.
