Středa 10. 7. 2024 – 14. týden v mezidobí

Oz 10,1-3.7-8.12

Bujnou révou byl Izrael, pro sebe rodil ovoce; čím více ovoce měl, tím více rozmnožoval oltáře; čím bohatší byla jeho země, tím více zdobil modly. Obojaké bylo jejich srdce, nyní budou pykat: (Hospodin) jejich oltáře strhne, poboří jejich modly. Ano, nyní říkají: „Nemáme krále, protože se Hospodina nebojíme, a král, co může pro nás udělat?“ Bude zničeno Samaří, jeho král bude jako smetí na hladině vody. Budou zničeny výšiny bezbožnosti – hřích Izrael – na jejich oltářích vyroste trní a hloží. Řeknou horám: „Přikryjte nás!“ a pahorkům: „Padněte na nás!“ Ve spravedlnosti si rozsévejte, sklízejte s milosrdenstvím, zorejte si úhor. Je čas hledat Hospodina, až přijde a svlaží vás spravedlností.

Známá věc: jakmile se člověku začne dobře, ba přímo výtečně dařit, má tendenci připisovat tuto situaci sobě, považovat ji za svou zásluhu a jednat jen na základě vlastních představ. Prorok Ozeáš varuje podobně jako prorok Amos před touto sebeuspokojeností. Severní říše na konci své éry byla velmi bohatá, prosperující, avšak s velkými sociálními rozdíly a modlářskými kulty. Ozeáš varuje své adresáty a vyzývá je k obrácení. Snadno totiž mohou o vše přijít. To se také historicky stalo. Posláním proroků není lidem odhalovat budoucnost jako nějaký neměnný osud, nýbrž je varovat vylíčením následků, jež jejich špatné jednání bude mít, pokud se ho nezřeknou a nevrátí se na správnou cestu. Varování znamená, pokud je člověk vezme vážně, šanci na jinou budoucnost než tu, která hrozí.

Mt 10,1-7

Ježíš si zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu. Jména těch dvanácti apoštolů jsou tato: první Šimon, zvaný Petr, a jeho bratr Ondřej, Jakub, (syn) Zebedeův, a jeho bratr Jan, Filip a Bartoloměj, Tomáš a celník Matouš, Jakub, (syn) Alfeův, a Tadeáš, Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil. Těchto dvanáct Ježíš poslal a přikázal jim: „Mezi pohany nechoďte a do žádného samařského města nevcházejte. Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského. Jděte a hlásejte: ‚Přiblížilo se nebeské království.‘“

Ježíš si nenechává svou moc pro sebe, ale dělí se o ni s učedníky, které si vyvolil. Posílá je napřed ve směru svého pozemského působení především k Židům, k izraelskému vyvolenému lidu. Ježíš vybavuje své učedníky mocí uzdravovat a úkolem hlásat Boží království. To jsou dvě věci, které jdou ruku v ruce. Lidé uvěří, že Boží království se blíží, když ho nějakým způsobem zakusí skrze hlasatele. Charisma je svěřeno celému společenství, tedy skrze apoštoly i církvi a v ní každému jednotlivému člověku. Málokdo z nás je sice vybaven charismatem zázračného uzdravování (to je dnes primárně záležitostí lékařů, zdravotnického personálu i dalších odborníků), ale všichni můžeme vnášet do společnosti, do prostředí kolem sebe radost a naději a tak jim pomoci se uzdravovat z frustrace, nihilismu, skepse. Přiblížilo se Boží království, tedy Bůh se svou vládou chce vstoupit do lidských životů – je na člověku, na lidech, zda mu to umožní.

Evangelista také na tomto místě uvádí seznam svých dvanácti učedníků, jejich základním posláním, což znamená i posláním církve, je hlásání a dosvědčování blízkosti Božího království. Tomu musí napřed hlasatel opravdu sám věřit a žít z toho. Pak teprve o tom může autenticky svědčit a pak bude vybaven uzdravující mocí slova.