Neděle 14. 7. 2024 – 15. neděle v mezidobí

Am 7,12-15

Amasjáh, kněz v Betelu, řekl Amosovi: „Vidoucí, seber se a uteč do judské země, tam se živ a tam prorokuj! V Betelu už prorokovat nesmíš, neboť zde je králova svatyně a říšský chrám.“ Amos odpověděl Amasjáhovi: „Nejsem prorok ani prorocký učedník, jsem pastýř a pěstitel smokvoní. Hospodin mě vzal od stáda a řekl mi: ‚Jdi a prorokuj mému izraelskému lidu!‘“

Prorok Amos patří mezi nejstarší píšící proroky. Pocházel sice z jihu, ale působil v Severním království-Izraeli v 8. stol. př. n. l. v době vlády Jerobeama II., tedy v době rozkvětu Severního království, po němž následoval poměrně prudký pád. Jerobeam I. po oddělení Severního království vybudoval podle biblického podání dvě svatyně: na severu v Danu a na jihu v Betelu. Jeruzalém zůstal středem Jižního království, kde po smrti Šalomounově vládli nadále Davidovci. Prorok Amos kritizuje nešvary na severu, zejména sociální útlak, nespravedlnost a odírání chudých lidí, luxus boháčů a rozmařilost života a také, což s tím souvisí, odpad od Hospodina a ohlašuje Boží soud. Vrchní kněz v Betelu se mu v jeho kritické činnosti snaží zabránit s odůvodněním, že prorokuje na místě, které je pod ochranou krále, které de facto patří králi (nikoliv Bohu!).

Ef 1,3-14

Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce; ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. (To proto,) aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí ve svém milovaném (Synu). V něm máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů pro jeho nesmírnou milost, kterou nám tak bohatě projevil s veškerou moudrostí a prozíravostí: seznámil nás totiž s tajemstvím své vůle, jak se mu to líbilo a jak si to napřed sám u sebe ustanovil, až se naplní čas pro dílo spásy: že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi.

A skrze něho jsme se stali Božím majetkem, jak jsme k tomu byli předem určeni úradkem toho, který vše působí podle rozhodnutí své vůle. (Tak máme sloužit k tomu,) aby se šířila chvála o jeho božské velebnosti, my, kteří jsme už dříve kladli své naděje do Mesiáše. Skrze něho se dostalo i vám potvrzení od slíbeného Ducha Svatého, když jste přijali slovo pravdy, radostnou zvěst o své spáse, a když jste v něho uvěřili. (Duch) je zárukou, že nám jednou připadne dědictví. (Tak se dovrší) naše vykoupení, (protože si nás) Bůh získal jako svůj majetek, (abychom sloužili) ke chvále jeho božské velebnosti.

První část textu je hymnus, který je součástí večerních chval v brevíři v některých dnech. Je to chvalozpěv na Boží štědrost a moudrost, na vyvolení a na výkupný čin v Kristu, což vše má univerzální charakter. Týká se všech a všeho. Cílem je sjednocení s Bohem skrze Krista, obnova stvoření.

V druhé části autor listu připomíná adresátům důsledky, které toto Boží jednání má pro ně. Ti, kdo uvěřili, jsou zvláštním způsobem Božím „majetkem“, tedy něčím, oč se Bůh s velkou láskou a pečlivostí stará. Člověk na tuto Boží péči a lásku může odpovídat pouze vděčností, radostí a chválou, a k tomu je nadán Boží silou, Božím duchem.

Mk 6,7-13

 (Ježíš) zavolal svých Dvanáct, začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy. Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty. Řekl jim: „Když přijdete někam do domu, zůstávejte tam, dokud se odtamtud nevydáte zase dál. Když vás však na některém místě nepřijmou a nebudou vás chtít slyšet, při odchodu odtamtud si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim.“ Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.

Liturgie opět nabízí text o rozeslání učedníků, tentokrát v podání Markova evangelia. Učedníci se nemají nijak zajišťovat, nemají si vybírat, nýbrž přijmout pohostinství těch, kdo je přijmou. Tam, kde je nepřijmou, se mají od nich zcela odstřihnout. Nemají jim lát, nemají je proklínat, nemají mít na ně vztek anebo propadat depresím, mají prostě odejít a dát jim najevo, že akceptují jejich odmítnutí, respektují jejich rozhodnutí, ale že oni si tím zcela zavřeli cestu. Učedníci, vybaveni podílem na Ježíšově uzdravujícím charismatu, uspěli. Základem Ježíšova charismatu je šíření dobra, přinášení pokoje a uzdravení. Co je Boží království, mohou lidé poznat jen ze svědectví Ježíšových učedníků. Podíl na Ježíšově charismatu dostává každý s darem Ducha už při křtu, uzdravovat lze vždycky, i když to nebude zázračné dění – uzdravovat znamená především zahánět zlého ducha nepokoje, skepse, deprese, malomyslnosti, smutku, samoty..., přinášet naději, odvahu, radost, pravý soucit, pomoc. To může každý. Ta další uzdravení ve smyslu tělesném či psychickém je lépe přenechat lékařům a dalším odborníkům.

Ježíš posílá své učedníky  po dvou, k věrohodnému svědectví byli zapotřebí alespoň dva svědkové.