Pondělí 15. 7. 2024 – 15. týden v mezidobí, památka sv. Bonaventury
Iz 1,10-17
Slyšte Hospodinovo slovo, sodomská knížata, poslechněte příkaz našeho Boha, gomorský lide! Nač je mi množství vašich obětí? – praví Hospodin. Už mám dost žertev beranů a tuku krmných telat; v krvi býčků, beránků a kozlů nemám zalíbení. Když ke mně přicházíte, kdo to od vás žádá, abyste vyšlapávali má nádvoří? Nenoste už nicotné oběti; kadidlo je mi odporné, novoluní, soboty, shromáždění (nesnesu), nesnesu bezbožnost při svaté schůzce. Vaše novoluní a svátky nenávidím z duše, jsou mi břemenem, s únavou je snáším. Když vztahujete své ruce (k modlitbě), zakrývám své oči před vámi; když se ještě víc modlíte, ani neposlouchám. Vaše ruce jsou plné krve! Umyjte se čistě! Odstraňte své špatné skutky pryč z mých očí; přestaňte jednat zle, učte se jednat dobře: hledejte spravedlnost, přispějte utlačenému, sirotku pomozte k právu, zastaňte se vdovy!
Prorok Izajáš nám ukazuje „naštvaného“ Hospodina, Hospodina, který je znechucen falší svých ctitelů, protože si ho ve skutečnosti chtějí koupit formální obětní bohoslužbou, slavením svátků, aniž ho přitom opravdu ctí. Ctít Hospodina totiž znamená jednat poctivě, stát na straně slabých a utlačovaných, zastávat se potřebných, být milosrdný a spravedlivý. Láska k Bohu i pravá úcta se ukazují na lásce a úctě k člověku, k těm úplně obyčejným lidem. To je stálý problém. Boha je třeba ctít i bohoslužebnými úkony, ty však nesmějí být v rozporu s každodenním jednáním toho, kdo se vydává za Božího ctitele. Bůh je nepřítelem formalismu a nepoctivé úcty, která nemá s živým vztahem k němu nic společného, neboť je výrazem zpředmětnění Boha. Taková bohoslužba je zneužívána ke snaze s Bohem manipulovat nebo ho zneužívat pro vlastní účely.
Mt 10,34-11,1
Ježíš řekl svým apoštolům: „Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zem pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel rozdvojit ‚syna s otcem, dceru s matkou a snachu s tchyní: lidé z vlastní rodiny se s člověkem znepřátelí‘. Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho. Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal. Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je to spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.“ Když Ježíš skončil toto poučování svých dvanácti učedníků, šel odtamtud dál, aby učil a kázal po tamějších městech.
Jde o závěr Ježíšovy řeči k učedníkům (druhé Ježíšovy rozsáhlejší řeči v Mt). Ježíš mluví o radikalitě následování, které přináší i rozkol v rodinách. Láska k Ježíši nestojí v protikladu k lásce k rodině, přátelům, k těm nejbližším, Ježíš ani Bůh-Otec nejsou konkurenty člověka, ale následování znamená opravdu přehodnocení života a jeho priorit, což může narážet na nepochopení okolí. Ježíš dodává odvahu svým dvanácti vyvoleným učedníkům, protože způsob života s ním byl i pro ně nepochybně velmi náročný. Ježíš to dobře ví, a proto je povzbuzuje a ztotožňuje se s nimi v jejich potřebách. Oni jsou povoláni být nositeli Božího poselství, takže kdo je přijímá, přijímá Ježíše samotného a skrze Ježíše přijímá Boha, toho, kdo Ježíše poslal. Cokoliv dobrého, co jim lidé prokáží jakožto Ježíšovým učedníkům, bude odměněno, nebude zapomenuto, protože to je Ježíš sám, kdo jedná skrze své učedníky.
