Úterý 16. 7. 2024 – 15. týden v mezidobí, památka P. Marie Karmelské

Iz 7,1-9

Za dnů Achaza, syna Jotama, který byl synem Uzijáha, judského krále, vytáhl Resin, král aramejský, a Pekach, syn Remaljáhův, král izraelský, proti Jeruzalému do boje, ale nemohli ho dobýt. Davidův dům dostal zprávu: Aramejci táboří v Efraimsku. Tu se zachvělo (královo) srdce i srdce jeho lidu, jako se chvějí stromy v lese větrem.

Hospodin řekl Izaiášovi: „Jdi naproti Achazovi, ty a tvůj syn Šearjašub, na konec vodovodu horního rybníka na cestu u valchářova pole a řekneš mu: Hleď zůstat klidný a neboj se, neklesej na mysli před těmito dvěma kousky čadících oharků, před Resinem, zuřícím hněvem, a Aramejci a před synem Remaljáhovým, poněvadž se proti tobě spikli Aramejci s Efraimity a synem Remaljáhovým a řekli: ‚Potáhneme na Judsko, naženeme mu hrůzu, obsadíme ho a uděláme tam králem Tabealova syna.‘ Tak praví Pán, Hospodin: Nezdaří se to, nestane se to! Hlavou Aramejska je Damašek a hlavou Damašku je Resin (ještě šedesát pět let, a přestane Efraim být národem). Hlavou Efraimska je Samaří a hlavou Samaří je Remaljáhův syn. Jestliže neuvěříte, neobstojíte.“

Protože Asýrie si činila stále větší územní nároky a podmaňovala si okolní státy, zformovala se proti ní koalice králů v tzv. syrsko-efrajimské válce (735-732 př. n. l.). Judský král Achaz v ní nebyl a hrozilo mu převálcování od severních sousedů (Izraele a Aramu), kteří ho chtěli donutit ke spolupráci. Achaz se vyděsil a chtěl se spolčit s Asýrií. Prorok Izajáš se mu pokouší dodat odvahy a ukazuje na nicotnost jejich plánů, protože sami budou zlikvidováni právě Asýrií. V dalším textu pak nabádá krále Achaze, aby důvěřoval Hospodinu a varuje jej, aby se nespolčoval ani s Asýrií a hledal ochranu u Hospodina, což král Achaz nerespektuje. Na varovná slova Izajášova nakonec dojde.

Člověk musí přemýšlet o možnostech a vyhodnocovat situaci realisticky, to je zřejmé. Ale zároveň nesmí spoléhat jen na svůj krátkozraký kalkul. I když člověk musí jednat, je třeba jednání i jeho výsledek vložit do rukou Božích. Bůh nepracuje za člověka, ale má jiné nástroje a možnosti, než si člověk umí představit. Stále platí ono Ignácovo „jednej tak, jako by vše záviselo na tobě, ale věř bez pochyb, že vše závisí na Bohu“.

Mt 11,20-24

Ježíš začal vytýkat městům, ve kterých se stalo nejvíc jeho zázraků, že se neobrátila: „Běda tobě, Chorazine, běda tobě, Betsaido! Kdyby se staly v Tyru a Sidónu takové zázraky jako u vás, už dávno by dělali pokání v žínici a v popelu. Ale to vám říkám: Tyru a Sidónu bude v soudný den lehčeji než vám. A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do pekla klesneš! Kdyby se v Sodomě staly ty zázraky, které se staly v tobě, zůstala by až do dneška. Ale říkám vám: Sodomské zemi bude v soudný den lehčeji než tobě.“

Ježíš zpochybňuje náboženskou a hospodářskou namyšlenost určitých lokalit. Varuje je srovnáním s pohanskými městy a osudem Sodomy, místy, která byla vzdálena náležité úctě k Bohu, a přece mohou dopadnout lépe než namyšlená židovská města.

Tohle varování je nadčasové, i když se tehdy vztahovalo na konkrétní místa. Je to varování pro všechny církve a církevní obce, které si na sobě zakládají. Je to varování pro každého, který si zakládá sám na sobě, na svých kvalitách, pevnosti a ortodoxnosti své víry, a nehledá pravdu a pokoru ve vztahu k Bohu skrze jeho Syna. Jen pokorný člověk a pokorné společenství (pokorný národ) mohou obstát a zajistit si budoucnost. V pokoře totiž nespoléhají na své kvality, zásluhy a síly; to, co mají, nepovažují za samozřejmé, za svou výlučnou zásluhu, nevyvyšují se nad ostatní, nýbrž jsou s to vidět a respektovat kvality druhých. Církev je sice věčná, tedy trvající až do konce času, ale to neznamená, že je její pozemská existence do konce času všude a vždy, jak ostatně dokládají dějiny. Mnoho církevních obcí )velkých i malých) už zmizelo a není po nich ani stopy. To se může lehce stát i nám zde.