Pondělí 22. 7. 2024 – 16. týden v mezidobí, svátek sv. Marie z Magdaly (Máří Magdalény)
Pís 3,1-4a
Snoubenka praví: Na svém lůžku za noci jsem hledala miláčka svého srdce, hledala, a nenalezla. „Vstanu a projdu městem, po ulicích a náměstích budu hledat miláčka svého srdce.“ Hledala jsem ho, a nenalezla. Našli mě strážní, procházející městem. „Viděli jste miláčka mého srdce?“ Ale sotva jsem je přešla, nalezla jsem miláčka svého srdce.
Texty z Písně písní, původně sbírky svatebních písní, bývají aplikovány alegoricky na vztah Hospodina a Izraele, vztah Krista a církve nebo vztah Krista a duše věřícího. Zde tedy milující hledá milovaného, toho, po němž touží její srdce. Nebojí se vyjít do tmy, doptávat se hledat, riskovat. Avšak nikdo nemůže odhalit tajemství lásky mezi dvěma zamilovanými, to mohou jen oni sami. Je marné se doptávat, je třeba se spolehnout na své srdce, na své nitro. Je třeba vyjít do tmy a riskovat.
Variantní čtení:
2 Kor 5,14-17
Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden umřel za všechny, umřeli tedy všichni; a umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých. Proto my od nynějška nikoho neposuzujme podle lidských měřítek. A třebaže jsme Krista kdysi posuzovali podle lidských měřítek, teď už to neděláme. Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo.
Kristova láska vyjádřená v jeho sebedarování ve smrti vede člověka k poznání, pokud na ni člověk přistoupí, že jedinou cestou, jak ji žít, je žít pro druhé. Pro Pavla to bylo ohromující poznání, proto mluví o tom, že neposuzuje nikoho podle lidských měřítek – sám totiž považoval Ježíše za jakéhosi ztroskotance a ty, kdo ho uznávali, že lidi sešlé z cesty – než pochopil, že je to všechno jinak a že jedinou skutečnou cestou lásky k Bohu, je cesta Ježíšova, nikoliv úzkostlivé plnění předpisů Zákona. Láska dává svobodu, vede k velkorysosti: ten, kdo jí „propadne“ se stává novým člověkem. Jako Marie z Magdaly. Nový člověk neznamená, že člověk je někým jiným, zůstává sám sebou, ale je jako Pavel jinak a jinde, žije nový život, i když se vnějšně toho třeba mnoho nezměnilo. Jak se zpívá v jedné písni mého mládí „láska celý svět mění, všechno je jinačí, zima studená není, tvrdá zem netlačí“.
Jan 20,1.11-18
Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Marie stála venku u hrobky a plakala. Když tak plakala, naklonila se do hrobky a viděla tam sedět dva anděly v bílém rouchu, jednoho v hlavách a druhého v nohách toho místa, kde dříve leželo Ježíšovo tělo. Řekli jí: „Ženo, proč pláčeš?“ Odpověděla jim: „Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a viděla za sebou stát Ježíše, ale nevěděla, že je to on. Ježíš jí řekl: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ Ona myslela, že je to zahradník, a proto mu řekla: „Pane, jestliže tys ho odnesl, pověz mi, kam jsi ho položil, a já ho přenesu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Ona se k němu obrátila a zvolala hebrejsky: „Rabbuni!“ – to znamená „Mistře“. Ježíš jí řekl: „Nezadržuj mě! Neboť ještě jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a oznam jim: ‚Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k svému Bohu a k vašemu Bohu.‘“ Marie Magdalská tedy šla a zvěstovala učedníkům: „Viděla jsem Pána!“ – a toto že jí řekl.
Marie hledá poslední útěchu u hrobu toho, kterého milovala, kterého obdivovala, kterému důvěřovala a spolu s ostatními jej doprovázela až do konce jeho života. Ke svému zděšení zjišťuje, že hrob je prázdný, a tak ji nenapadá nic jiného než hledat mrtvé tělo, vyptávat se po něm. Ale na její otázku není žádná odpověď. Až ve chvíli, kdy je oslovena, kdy opustí své představy a marné hledání, kdy se otočí z minulosti do nové přítomnosti, nalezne víc, než doufala – živého Ježíše. Živého, ale žijícího v jiné dimenzi než pozemského bytí. Není jí dovoleno, aby si ho přivlastnila, aby ho uchopila, aby se na něj „nalepila“, nýbrž má jít a hlásat tuto novou skutečnost. Setkání se stává posláním. Teprve tehdy dozrává její obrácení, její víra. Náboženské zanícení, duchovní útěcha, charismatické nadšení, to jsou všechno důležité a povzbudivé momenty v duchovním životě, ale skutečná víra se projevuje, až když je člověk schopen opustit své představy, hledání sebe i v tom náboženském vytržení, a dá se do práce pro druhé. Ono poslání, kterým je Marie Magdalská pověřena, je osobní – každý máme jiné, ale každý nějaké máme. Víra je o zastavení i o akci. Kontemplace musí vést k činnosti, činnost ke kontemplaci, k modlitbě.
Marii Magdalské je svěřeno poslání zvěstovat apoštolům. Janovo evangelium neváhá nechat ženu být poselkyní evangelia pro učedníky. Proto bývá nazývána apoštolkou apoštolů. Pouze církev si toho tak úplně ve svých dějinách a do hloubky ani dnes nevšímá. Maria Magdalská má učedníkům zvěstovat nejen, že Ježíš žije, ale že je počátkem nové existence člověka u Boha. Ježíš říká Marii Magdaléně, že jej nemůže vlastnit, zadržovat, tedy chtít jej mít pro sebe tady na zemi, ale že jeho statut není ještě plně naplněn – vystupuje k Otci, je součástí Božího světa, je Synem se specifikou vazbou na Otce, jinou než mají lidé, jeho bratři a sestry, ale zároveň zůstává v roli prostředníka mezi Bohem a člověkem,a to až do konce světa.
