Úterý 30. 7. 2024 – 17. týden v mezidobí

Roňte slzy, mé oči, ve dne v noci bez ustání, neboť velikou pohromou zničena je panna, dcera mého lidu, nezhojitelnou ranou. Vyjdu-li na pole, vidím pobité mečem; vejdu-li do města, hle – zmoření hladem. Prorok i kněz jsou vlečeni do neznámé země. Zavrhl jsi zcela Judu či zošklivila si tvá duše Sión? Proč nás tedy biješ nezhojitelnou ranou? Čekáme blaho – nic dobrého však nepřichází; čekáme čas uzdravení, a hle – zděšení! Poznáváme, Hospodine, svoje bezbožnosti i nepravosti svých otců, že jsme zhřešili proti tobě. Nedávej nás v potupu pro své jméno, nevydávej v pohanu svůj slavný trůn; rozpomeň se a neruš svou smlouvu s námi! Jsou snad mezi modlami pohanů dárci deště nebo mohou nebesa sama dát přívaly vod? Zda nejsi ty Hospodin, náš Bůh? Ten, v něhož doufáme, který to všecko činíš?

Prorok Jeremiáš naříká nad osudem Jeruzaléma a Judska, ničeného vojsky novobabylonského krále Nabukadnesara. Byl svědkem první deportace obyvatel Judska a Jeruzaléma v roce 597 př. n. l. Na to reaguje v úvodní části své řeči. Do babylonského zajetí se v této první vlně dostal i prorok Ezechiel. Zničení Jeruzaléma, které je na obzoru, je důsledkem nepravostí vyvoleného lidu: modloslužby, sociální nespravedlnosti, proradnosti… Prorok se ještě dovolává Božího slitování, připomíná sobě i adresátům Boží velikost a slitovnost, obrací se na Boha prosbou ve formě otázky po jeho velikosti. Nicméně jeho výzvy k obrácení zůstanou u adresátů nevyslyšeny a Bůh nakonec Jeremiášovi ani nedovolí, aby se za lid přimlouval.

Mt 13,36-43

Ježíš rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: „Vylož nám to podobenství o pleveli na poli.“ Odpověděl: „Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, pole je svět. Dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové (toho) Zlého. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci jsou andělé. Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království každé pohoršení a ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce. Kdo má uši, slyš!

Ježíš vykládá učedníkům smysl podobenství o obilí a pleveli na poli. Plevel nelze vytrhat, dokud není zcela rozlišitelný od obilí. Tedy zlo nelze v rámci tohoto světa jednoduše zničit. Definitivní skoncování se zlem je dáno až se skonáním tohoto času. Teprve tehdy bude definitivně rozlišeno dobré a špatné semeno, dobro a zlo. Pro dobré je nachystáno přebývání v radosti, pro zlé pak věčná nicota.

Je obtížné přihlížet, jak bují zlo. Ale každý, kdo pracuje s lidmi, ví, jak složité je soudit a odsoudit. I každý z nás je oním polem, na němž je zaseto dobré semeno, ale zaneseno semeno plevelné. Trpělivost se sebou samým i s ostatními je namáhavá, ale radikalismus čištění většinou končí katastrofou – a ještě většími škodami. To platí o každém člověku, o církvi, o společnosti, o světě. Rozplétat skutečnost a oddělovat dobro a zlo lze jen částečně, s radikálními řešeními je možné vylít vaničku i s dítětem. Boží království ve své plnosti není na této zemi realizovatelné. To neznamená, že není třeba bojovat proti zlu, ale je třeba si při tom uvědomovat, že celkový obraz má jen Bůh. My jsme s to vidět jen omezený výsek skutečnosti.