Úterý 6. 8. 2024 – 18. týden v mezidobí, svátek Proměnění Páně

Dan 7,9-10.13-14

Viděl jsem, že byly postaveny trůny a stařec velikého věku usedl. Jeho roucho bylo bílé jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho trůn plápolal ohněm, jeho kola – žhoucí oheň. Ohnivý proud vytékal a vycházel od něho, tisíce tisíců mu sloužily, desetitisíce desetitisíců stály před ním, usadil se soudní dvůr a byly otevřeny knihy. Díval jsem se v nočním vidění, a hle – s nebeskými oblaky přicházel (někdo) jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu. Byla mu dána moc, sláva a království a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je moc věčná, a ta nepřestane, jeho království nebude zničeno.

Kniha Daniel uvádí vizi, v níž se objevuje postava Syna člověka, postava tajemná se soudcovskou a vladařskou rolí na konci času. Ježíš ji vztáhl na sebe, pravděpodobně to byl jediný tzv. výsostný (mesiánský) titul, který na sebe vztáhl. Tato postava přichází k Věkovitému, postavě, jež symbolizuje Boha. Jejich vzájemnou provázanost naznačuje už tento text z knihy Daniel, nejspíše z 2. stol. př. n. l.

2 Petr 1,16-19

Milovaní! Když jsme vás poučovali o tom, jak mocný je náš Pán Ježíš Kristus a že zase přijde, nedrželi jsme se v té věci nějakých chytrácky vymyšlených bájí. My jsme přece na vlastní oči viděli jeho velebnost. Neboť přijal od Boha Otce čest a slávu, když o něm vznešená Boží velebnost promluvila tato slova: `To je můj milovaný Syn, v něm já mám zalíbení.' Ten hlas přicházel z nebe a my jsme ho slyšeli, když jsme s ním byli na posvátné hoře. Ale máme něco spolehlivějšího, totiž výroky proroků, a děláte dobře, když na ně dbáte jako na světlo, které svítí na temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci.

Autor Druhého listu Petrova se odvolává na vidění Ježíšovy definitivní slávy, jak je známo z evangelní tradice. Tato tradice je velmi důležitá, ale není jediným zdrojem poznání Ježíšovy postavy jako Božího Syna – celá prorocká tradice, resp. všechna posvátná písma (v té době především Tóra, Proroci a žalmy) směřují k naplnění dějin a Božího záměru s člověkem v postavě Ježíšově. Jeho druhý příchod je pak definitivním završením dějin světa. K němu se vztahuje křesťanská naděje.

Mk 9,2-10

Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel – žádný bělič na světě by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?“ Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. Když sestupovali z hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená „vstát z mrtvých“.

Tři vybraní učedníci (tato trojice je u synoptiků typická) mohou zažít něco, co je totálně přesahuje, totiž zahlédnout Ježíšovu božskou identitu. Proč jen tito tři mají možnost něčeho tak výjimečného, evangelisté (v synoptické tradici) nevysvětlují. Petr, jako obvykle zbrkle aktivní, chce zadržet tento okamžik, proto navrhuje postavit tři stany. Místo toho je Bohem nasměrován jinam: poslouchat Ježíše jako autoritu, protože on je skutečně od Boha.

Eliáš a Mojžíš reprezentují posvátné texty (Proroky a Zákon), tedy Boží vůli. Oni odkazují na Ježíše, který je naplněním příslibů uložených v Písmu. Ježíš pro své učedníky jim stojí na roveň, rozmlouvá s nimi, i on je tedy vyjádřením Boží vůle. To je pak jednoznačně potvrzeno Otcovým hlasem z nebe.

Toto tajemství, jehož byli učedníci svědky, lze naplno pochopit až z odstupu, až se naplní jako realita.

Krásné okamžiky by člověk rád zadržel, ale to nejde. Ony jsou zábleskem nebe, skrze ně je možné poznávat, co je pravé štěstí, k čemu je člověk povolán. Pozemská realita znamená naslouchat Ježíšovi, naslouchat Božímu slovu v něm, poslouchat ho. Pozemská realita naslouchání Ježíšovi nemusí být v rozporu, ale ani zcela v jednotě. Ani učedníci nepochopili plně, co vlastně zažili; zbyl jim jen poukaz na Boží Slovo, na přijetí jeho autority. Člověk se musí naučit rozlišovat, oddělovat Boží poselství pro sebe od svých představ a přání. Z nebe se hlas neozývá, ale i kdyby, stejně jen sděloval učedníkům (a platí to i pro nás), že je třeba Ježíše poslouchat, protože on za ním stojí. Zodpovědnost za to, co to konkrétně znamená, už je na člověku.