Čtvrtek 22. 8. 2024 – 20. týden v mezidobí

Ez 36,23-28

Tak praví Hospodin: „Posvětím své veliké jméno, znesvěcené mezi národy. Vy jste ho mezi nimi znesvětili! Tu poznají národy, že já jsem Hospodin – praví Pán, Hospodin – až na vás před jejich očima dokážu, že jsem svatý! Vezmu vás z národů, shromáždím vás ze všech zemí a přivedu vás do vaší vlasti. Pokropím vás očistnou vodou a budete čistí od všech svých nečistot, očistím vás od všech vašich model. Dám vám nové srdce, vložím do vás nového ducha, odejmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím do vás svého ducha a způsobím, že budete žít podle mých zákonů, zachovávat má přikázání a plnit je. Budete bydlet v zemi, kterou jsem dal vašim otcům, budete mým lidem a já budu vaším Bohem.“

Ústy Ezechielovými zaslibuje Hospodin vyhnancům v Babylóně (ale i těm, kteří zůstali v Judsku) obrodu. Obroda má dvojí rozměr: návrat do vlasti a změnu smýšlení. Návrat do vlasti, návrat k Hospodinu, není možný bez změny smýšlení, očisty srdce. Bůh je iniciátorem této obrody, on otevírá dveře, aby mohla nastat, ale ona není automatismem. Bůh ji umožňuje změnou poměrů, ale té nabídky se člověk musí chytit. Nové srdce, nový duch jsou darem od Hospodina, možností nového začátku, ale nezbavují člověka iniciativy a zodpovědnosti. Pokud se tato obroda zdaří, dojde i na obnovené společenství člověka s Bohem, na obnovu vyvolení, obnovu smlouvy.

Obnova je důležitou, zásadní věcí, výzvou i pro naši dobu. Ale tím nejpodstatnějším sdělením je příslib: „budete mým lidem a já budu vaším Bohem.“ Být Božím lidem je tím, oč primárně jde. Je to realizace toho, k čemu je celé lidstvo povoláno.

Mt 22,1-14

Ježíš znovu mluvil (k velekněžím a starším lidu) v podobenstvích: „Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít. Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: ‚Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!‘ Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili. Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: ‚Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni. Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.‘ Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí.

Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. Řekl mu: ‚Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?‘ On se nezmohl na slovo. Tu řekl král sloužícím: ‚Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.‘ Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených!“

Pravděpodobně šlo původně o dvě podobenství: a to druhé je jakýmsi varováním před lehkovážným spoléháním na Boží velkorysost. Ježíš svým podobenstvím reaguje na odmítání, kterého se mu dostávalo především od těch, kdo měli být reprezentanty vyvoleného lidu. On je tím, kdo jménem krále (Otce) zve na hostinu, do úzkého společenství radosti s Bohem, on je zároveň oním ženichem, na jehož svatbu král zve. Lidé odmítají a starají se o své pomíjivé zájmy nebo dokonce reagují agresivně; jedni jsou lhostejní, druzí agresivní. Jejich lhostejnost a agrese bude mít pro ně katastrofální důsledky. O všechno přijdou. Není to Bůh, kdo pošle vojska a způsobí zkázu, nýbrž lidský nerespekt k dobrému soužití, k zachování spravedlnosti, míru a pokoje vede ke zkáze společnosti.

Druhé podobenství doplnila nejspíš tradice, aby zdůraznila, že účast na Božím království s sebou nese požadavky. Být pokřtěn a členem církve není samo o sobě zárukou spásy, ale jen počátkem možnosti žít naplno přátelství s Bohem. Tuto možnost musí člověk naplňovat svým aktivním přístupem.

Nebeské království je otevřeno všem lidem, záleží na tom, jak se k jeho nabídce člověk postaví. Boží nabídka je cosi velkorysého a zdarma daného, na druhé straně to není něco, co lze jen tak pominout. Když člověk vyslyší onu nabídku, pak z toho pro něj plynou i určité závazky. Je třeba se chovat žít, jednat ve shodě s „pravidly“ Božího království. Jinak se člověk může ocitnout opět mimo.