Sobota 7. 9. 2024 – 22. týden v mezidobí
1 Kor 4,6-15
Bratři, to, co bylo napsáno (o věrozvěstech), vztahuji na sebe a na Apolla kvůli vám, abyste se na nás
poučili, že nemáte v ničem nadsazovat. Nikdo ať nevynáší jednoho (kazatele) na úkor druhého. Vždyť
kdo může o tobě říci, že jsi něco víc? Máš něco, co bys nedostal? A když jsi dostal, proč se
vychloubáš, jako bys to nedostal? Už máte všeho dost, (na duchovní dary) jste už bohatí, už jste se
dostali do (nebeského) království – my však dosud ne! Kéž byste (v něm) už začali vládnout, abychom
tam směli s vámi začít vládnout i my. Tak se mi zdá, že nám apoštolům vykázal Bůh poslední místo,
jako bychom byli odsouzeni na smrt. Stali jsme se podívanou pro svět, anděly a lidi. My jsme blázni
pro Krista, vy však křesťané rozumní. My jsme slabí, ale vy jste silní. Vy jste ve vážnosti, ale námi se
pohrdá. Ještě i nyní trpíme hlad a žízeň, nemáme se do čeho obléci, jsme biti, honí nás z místa na
místo, lopotíme se prací vlastních rukou. Tupí nás, a my jim přejeme všecko nejlepší. Pronásledují nás,
a my to trpělivě snášíme. Pomlouvají nás, a my pro ně máme jen laskavá slova. Jsme jak odpadky,
které lidé odhazují; všichni námi pohrdají, a to ještě i teď. Nepíšu to, abych vás zahanbil, ale
napomínám vás jako svoje milované děti. Neboť i kdybyste měli na tisíce vychovatelů v křesťanské
víře, otců nemáte mnoho. Tím, že jsem vám zvěstoval evangelium, stal jsem se já vaším otcem v
Kristu Ježíši.
Apoštol Pavel to neměl ve svém apoštolském působení tak úplně lehké, jak plyne z tohoto tzv. katalogu
útrap. Ten je jen pokračováním předešlého Pavlova ospravedlňování v očích Korinťanů. Korinťané ho
stále srovnávali s Apollem, který byl asi opravdu velmi zdatným a vzdělaným řečníkem. Pocházel
z Alexandrie, jednoho z největších center tehdejší vzdělanosti s obrovskou knihovnou. A tak Pavel musí
svým adresátům připomenout, že dary a talenty, které člověk má, nejsou jeho zásluhou, nýbrž darem
Boží, a tedy mají sloužit prospěchu celku, nikoliv osobní slávě a vychloubání či vyvyšování nad
ostatními. Zatímco on prožívá všemožné útrapy, nebezpečné situace a ponížení, a je si vědom svých
slabostí, tak oni se považují již za téměř dokonalé. Srovnání jejich života a Pavlova nasazení vyznívá
jako krutá ironie. Připomíná jim svou roli otce-zakladatele.
Je dobře si být vědom svých darů, ale je třeba k nim přistupovat se skromností a pokorou – nejsou naší
zásluhou, svou svěřenou hřivnou.
Lk 6,1-5
(Jednou) v sobotu procházel (Ježíš) obilím. Jeho učedníci trhali klasy, rukama je vydrolovali a jedli.
Několik farizeů namítalo: „Proč děláte, co se v sobotu nesmí?“ Ježíš jim odpověděl: „Nikdy jste
nečetli, co udělal David, když měl hlad on i jeho družina? Jak vešel do Božího domu, vzal posvátné
chleby, jedl sám a dal i své družině? A ty přece smějí jíst jenom kněží!“ A řekl jim: „Syn člověka je
pánem nad sobotou.“
Konfrontace učených farizejů a hladových učedníků je tvrdá. Jejich kritika je téměř výsměchem.
Vytahují formální pravidla a jejich dodržování, aniž si všimnou, že těm kritizovaným jde o zdraví nebo
i o život. Ježíš je usadí příkladem z Písma (1 Sam 21,2-7), který je mnohem těžšího kalibru než
„provinění“ učedníků. Ježíš je pánem nad sobotou, protože sobota jakožto den odpočinku je darem pro
člověka, darem svobody a radosti, darem života, nikoliv dnem strachu z přestoupení, bičem na
člověka. Pravidla jsou nutná a užitečná, nesmí se však stát tak samoúčelná, že se stanou pravým
opakem toho, co mají chránit. To jistě ty dotyčné farizeje nenechalo chladnými. Mravokárci, kteří se
dělají soudci nad ostatními často jen podle formálních kritérií, jsou pohromou, protože nepřinášejí nic
pozitivního, ale jen škodí. Nejsou ochotni pomoc, jde jim jen o to svou kritikou prokazovat
nadřazenost. Ani těm zmiňovaným v příběhu zřejmě nešlo o učedníky jako takové, nýbrž opět o
znemožnění Ježíše v jeho roli učitele a hlasatele, zpochybnit jeho autoritu a integritu.
