Pátek 1. 11. 2024 – slavnost Všech svatých 30. týden v mezidobí

Zj 7,2-4.9-14

Já, Jan, viděl jsem, jak od východu slunce vystupuje jiný anděl. Držel v ruce pečetidlo živého Boha a zvolal silným hlasem na ty čtyři anděly, kterým bylo dáno škodit zemi i moři: „Neškoďte zemi, ani moři, ani stromům, dokud nepoznamenáme na čele služebníky našeho Boha!“ A uslyšel jsem, kolik bylo těch poznamenaných: sto čtyřiačtyřicet tisíc ze všech kmenů izraelského lidu. Potom se podívám, a hle – veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, odění bílým rouchem, s palmami v rukou a volali mocným hlasem: „Za svou záchranu vděčíme našemu Bohu, který sedí na trůně, a Beránkovi!“ Všichni andělé, kteří stáli okolo trůnu, starců a čtyř bytostí, padli na tvář před trůnem, klaněli se Bohu a volali: „Amen. Chvála, sláva, moudrost, díky, čest, moc a síla přísluší našemu Bohu na věčné věky! Amen.“ Tu na mě promluvil jeden ze starců a zeptal se mě: „Kdo jsou tihle zde v bílém rouchu a odkud přišli?“ Odpověděl jsem mu: „Můj pane, to víš ty.“ Řekl mi: „To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení; roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi.“

V nebeské liturgii Knihy Zjevení se objevují lidé dvojího typu, jednak oněch 144 tisíc z 12 kmenů izraelského národa, jednak nespočetný zástup lidí nejrůznější provenience. Oba údaje znamenají plnost bez konce. 144 je 12 x 12, tedy číslo naprosté dokonalosti a nesčetný zástup lidí nejrůznějšího původu vyjadřuje totéž. Autor chce poukázat na to, že vyvolený národ neztratil své vyvolení a místo v Božím království, ale k tomu jsou pozváni do království i nesčetné zástupy dalších ne-Izraelitů. Všichni společně slaví Boha, vzdávají mu úctu. Podíl na Božím království je darem Božím, ale člověk k tomu může přičinit své – to jsou ti, kdo pro byli ochotni snášet různá příkoří pro svou víru. Obraz vyprání roucha v Beránkově krvi je protimluv, v krvi nelze vyprat roucho do běla. Metafora znamená, že zůstali věrní víře v Ježíše Krista a stejně jako on podstoupili smrt z lásky k Bohu. Ten obraz říká, že tito lidé, kteří své životní nesnáze, trable, utrpení, prohry i svou bezmoc spojili s Ježíšovým utrpením, s Ježíšovou „prohrou“ a krvavou smrtí, našli očištění a mají bílá roucha novokřtěnců, bílá roucha nevinnosti v očích Božích, jsou svatí. Jinak vyjádřeno „láska překrývá každý hřích“; svatým není ten, kdo je podle svého mínění dokonalý a možná se tak jeví i druhým, protože splňuje všechny představy o bezúhonném křesťanu, nýbrž ten, kdo nasadí svůj život pro dobré věci, přátelství, spravedlnost, pokoj, i když přitom třeba občas šlápne vedle. Svatý neznamená dokonalý. Tím je opravdu jen Bůh.

2. čtení - 1 Jan 3,1-3

Milovaní! Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je. Každý, kdo skládá tuto naději v něho, uchovává se čistý, jako on je čistý.

Jsme Boží děti. Co to pro nás znamená? V naší pozemské existenci intimní vztah s Bohem, vztah důvěry a naděje. Tím ovšem vazba s Bohem nekončí, ale její naplnění mimo prostor a čas si nedokážeme vůbec představit. Jedno je jisté, jak nás autor listu ujišťuje: budeme vidět, tj. poznávat, znát, Boha tak, jak je. Budeme Bohem proniknuti, budeme s ním spojeni tak, že nás nebude nic oddělovat. Zajímavá je poslední věta, která mluví o tom, že důvěra v Boha vede k čistotě. Není tím podle mého míněna jednoduše jen čistota toho, kdo dělá všechno, jak se má, nýbrž čistota srdce. To je mnohem víc. Člověk čistého srdce sice nedělá špatné věci, neubližuje, ale žije z lásky, důvěřuje ve smysl života, žije radostí a vyzařuje pokoj. Není dokonalý podle lidských představ, a přece je příjemné s ním být, má v sobě něco z nevinností dítěte. Bůh je čistý, protože je láska, dobro… Ten, kdo v něj skládá svou důvěru, svou naději, se s ním v tom ztotožňuje. Lidé čistého srdce, budou vidět Boha, říká jedno z blahoslavenství v Mt, jak čteme hned vzápětí. Kdo důvěřuje Bohu, nemusí hledat postranní cestičky, zajišťovat se nepoctivým způsobem, mít sobecký strach o sebe.

Mt 5,1-12a

Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu.“

Ježíšova blahoslavenství, jak jsou seřazena v Matoušově evangeliu, jsou na jedné straně obrovským příslibem změny hodnotové orientace světa v Božím království, na druhé ovšem výzvou k činnosti, k přetváření tohoto světa v intencích těchto blahoslavenství. Jsou velmi radikální, aby si člověk uvědomil, že priority sebestředné společnosti nevedou k naplnění života.

Ježíšova blahoslavenství nám nabízejí alternativu k tomu, co běžně žijeme a považujeme za důležité. Jsou svým způsobem šílená. Kdo z nás by si cokoliv z toho přál: být chudým, zarmouceným, znevýhodněným, pronásledovaným, naivním člověkem? Troufám si říci, že nikdo. A přece Ježíš na adresu takových lidí pronáší svá blahoslavenství, a to nikoliv jako jakýsi efemérní příslib za hranicemi času, nýbrž jako něco reálného. Ježíšova blahoslavenství jsou reálným pozváním ke svatosti, k naplněnému lidskému životu. Zasazovat se o hodnoty – a o ty se přece primárně jedná – je tím, co člověka opravdu činí svatým, čím realizuje Boží obraz v sobě, čím také realizuje Boží království na zemi.