Sobota 2. 11. 2024 – památka Všech věrných zemřelých, 30. týden v mezidobí

Iz 25,6a.7-9

Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře bohatou hostinu. Sejme na této hoře závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí smrt navždy, setře Pán, Hospodin, slzy z každé tváře. Hanbu svého lidu odejme na celé zemi, neboť Hospodin to pravil. V ten čas se řekne: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něj, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v nějž jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy!“ Hospodinova ruka spočine na této hoře.

Prorok Izajáš nabízí útěšnou vizi pro svůj zkoušený národ, jenž je ohrožen Asyřany, kteří se už zmocnili velké části země a zničili Severní Izrael. Ačkoliv lidé zakoušejí těžkosti, útrapy, bolest i smrt, budoucnost je v Božích rukou a je velkolepá. Bůh dá lidem, po čem nejvíc touží – hojnost, jistotu, bezpečí. Symbolicky je to znázorněno hostinou, a to na Boží hoře, tam kde má Hospodin své místo k přebývání. V současném mračném čase vítězící zloby a násilí se to zdá nereálné, ale Bůh je věrný a své slovo dodrží, jako ho dodržel i v minulosti.

Řím 8,14-23

Všichni, kdo se dávají vést Božím duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: „Abba, Otče!“ Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch (Svatý), že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy. Jsem totiž přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás. Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla.

Život žádného není bez ztrát, bolesti a utrpení. Přestože procházíme těmito těžkými okamžiky života, můžeme mít v sobě naději, že nejsou marné ani zbytečné. Nejsme jejich otroky, nýbrž i v nich můžeme žít z naděje, že Bůh na nás nezapomněl, že jsem jeho děti a on náš otec, ten, jemuž na nás záleží. Pavel tu mluví o tom, že to, co nás na zemi sklání k zemi, není srovnatelné se štěstím, které na nás čeká a kterého se již tady můžeme dotýkat. Většinou to tak nevnímáme, ani neprožíváme a Pavlova slov nám přijdou nadnesená. Avšak ona sláva, která se na nás zjeví, to není svatozář kolem hlavy, nýbrž nalezení domova, nalezení sebe sama v Bohu. A to začíná už tady.

Pavel pak mluví o stvoření jako takovém, které je ve svém naplnění odkázáno na prosazení Boží vlády v člověku, až se člověk stane plně Božím synem nebo dcerou. Ježíš naplnil Boží vůli beze zbytku, protože nechal skrze sebe jednat bez omezení Boží lásku. Až se nám podaří Vstoupit plně do prostoru Božího otcovství, stát se naplno Ježíšovým bratrem/sestrou, sourozencem, pak to změní i stav světa, celého stvoření. Ani my ještě nevíme, co to opravdu znamená, i když se k Bohu hlásíme – ve své víře a naději se tomu však můžeme otevírat, a tak nechávat i na stvoření dopadat Boží záři.

Mt 11,25-30

Ježíš řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“

Ježíš nabízí svou přítomnost každému, kdo o ni stojí. Napřed je ovšem třeba se pozorně dívat, kdo on je a jak jedná. Tajemství bytí s Bohem je v odevzdání, v nenárokování si jeho darů. Moudří a chytří, o nichž Ježíš mluví, nejsou ve skutečnosti ti skutečně moudří, nýbrž ti, kdo se za takové považují a kdo chtějí, aby je lidé takto viděli a ctili. Boží tajemství lásky lze objevit a zakoušet jen jako ten, kdo nechce být významný v očích druhých, v očích tohoto světa. Kdo neusiluje o pocty a významná postavení. Je ten totiž může objevovat Boha ve všech věcech. A vůbec to neznamená, že nezaujímá nějaké důležité místo ve společnosti. Maličtí jsou ti, kdo si nedělají nároky, ale žijí pro druhé. Ježíš tím měl primárně na mysli své učedníky, kteří šli za ním a vzdali se svých jistot. Nešlo jen o apoštoly, nýbrž o všechny, kdo ho následovali.

Dnes je důležité myslet s láskou a vděčností na ty, kdo odešli z tohoto světa a kdo nám předali poselství života, a to nejrůznějším způsobem, nejen biologicky. Oni nás zavazují, abychom šli v jejich stopách a předávali život ve všech jeho možných aspektech.