Úterý 5. 11. 2024 – 31. týden v mezidobí
Flp 2,5-11
Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.
Na svou paraklezi navazuje Pavel hymnem, jehož základ je nejspíš ještě předpavlovský. Vzorem a zároveň zdrojem pro jednání Filipanů a všech ostatních má být Ježíšova velkorysost, Ježíšova schopnost vzdát se výsostného postavení ve prospěch člověka. Adama se chtěl Bohu vyrovnat, Ježíš se svého božství vzdal ve prospěch lidství. Tak jako Ježíše nenechal Bůh bez reakce na jeho velkorysost, nenechá ani žádného člověka bez odpovědi – a tou odpovědí je podíl na božství, na Božím životě v plnosti. Jméno nad každé jiné jméno je zřejmě narážkou na Boží jméno a následný verš je z velké části citací z Iz 45,23n (srov, i Řím 14,11).
Lk 14,15-24
Jeden z hostů (ve farizeově domě) řekl Ježíšovi: „Blahoslavený, kdo se zúčastní hostiny v Božím království.“ On mu řekl: „Jeden člověk chystal velkou hostinu a pozval mnoho (hostů). Když byl čas k hostině, poslal svého služebníka, aby vyřídil pozvaným: ‚Pojďte, už je připraveno!‘ A najednou se začali všichni vymlouvat. První mu vzkázal: ‚Koupil jsem pole, a musím se na ně jít podívat, prosím tě, omluv mě.‘ Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů býků, a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, omluv mě.‘ A jiný vzkázal: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.‘ Služebník se vrátil a oznámil to svému pánovi. Pána domu to rozhněvalo. Řekl služebníkovi: ‚Jdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem žebráky a mrzáky, slepé a chromé!‘ Služebník pak hlásil: ‚Pane, stalo se, cos nařídil, a ještě je místo.‘ A pán řekl služebníkovi: ‚Jdi ven na cesty a k plotům a přinuť lidi, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. Ale to vám říkám: Žádný z těch pozvaných neokusí z mé hostiny!‘“
Jeden z hostí na hostině, které se účastnil i Ježíš v domě nějakého významného farizea, chtěl zřejmě zbožně navázat na to, co Ježíš říkal. Podle Lukášova podání se řeč nesla právě v duchu, jak se mají lidé k sobě chovat (Ježíš jim doporučuje, aby nezvali jen sobě rovné, ale i další věci ve vzájemných vztazích) a jeden z přítomných na to reaguje svým zbožným výrokem, který měl možná oslabit Ježíšovy nároky na vztahy mezi lidmi. Ježíš na to reaguje podobenstvím o hostině, která je nabídnuta významným hostům. Ti však touto nabídkou pohrdnou a vymluví se na různé „neodkladné“ záležitosti. Hostitel tedy nabídne hostinu lidem, kteří nebyli původně pozváni, všem lidem na okraji společnosti, kteří se normálně na hostiny nezvou, protože chce svou hostinu uskutečnit. A tak se stane. Avšak ti, kdo sice byli pozváni, ale měli jiné věci za důležitější a pozváním pohrdli, zůstanou mimo. Tím reaguje Ježíš na svou situaci – nabízí Boží přítomnost skrze sebe napřed těm, kdo by tomu měli rozumět, kdo jsou „náboženskými profesionály“, leč marně. Mají tisíc výmluv. Zato ti, o něž společnost nestojí, přijímají jeho pozvání a jdou za ním. Oni okusí Boží blízkost a budou z ní – na rozdíl od primárně pozvaných – moci žít.
Ježíš náboženské profesionály moc nemusí, i když jim nepohrdá a neustále se jim snaží otevřít oči, protože oni si myslí, že mají Boha přečteného, že přesně vědí, co je Boží vůle a pro koho, protože si Bohem slouží k vlastnímu prospěch. Nejde jim o věci Boží, ale vlastní – někdy si toho jsou dobře vědomi, někdy ne, ale ani tehdy nechtějí vidět ani slyšet, jsou spokojeni s tím, co je, a víc je nezajímá.
