Středa 13. 11. 2024 – 32. týden v mezidobí

Tit 3,1-7

Nejmilejší! Připomínej (všem), ať se podřizují vládě svých představených, aby je poslouchali a byli ochotni ke všemu, co je správné. Ať nikoho neurážejí, ať nejsou hádaví, ale ať se chovají přívětivě a všem lidem ať projevují všemožnou mírnost. Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, bloudili jsme, byli jsme otroky všelijakých žádostí a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a nenáviděli jsme se navzájem. Ale pak se projevila dobrota Boha, našeho spasitele, a jeho láska k lidem; ne (snad proto), že my jsme vykonali něco dobrého, ale ze svého milosrdenství nás spasil v koupeli znovuzrození a obnovení Duchem svatým. Toho na nás vylil v hojnosti skrze našeho spasitele Ježíše Krista, abychom – ospravedlněni jeho milostí – dostali jako dědictví vytoužený věčný život.

Autoritu je třeba ctít a řídit se jí, ale jen, pokud to, co chce, je správné. To je poměrně jasné a jednoznačné poselství Listu Titovi, který napsal některý z Pavlových následovníků. Tedy žádné slepé poslouchání autority, nýbrž postoj zodpovědnosti za společnou věc – to je zapotřebí. Další napomenutí se vztahuje na chování členů obce k sobě navzájem i k lidem mimo, což znamená ke všem. Bůh se daroval člověku, člověk z toho má žít tak, aby umožňoval toto poznání i lidem kolem.

Lk 17,11-19

Když na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí a přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím.“ A jak odcházeli, byli očištěni. Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán. Ježíš na to řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ A jemu řekl: „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila.“

Ježíš uzdravil deset lidí, ale jen jeden považoval za nutné se vrátit a poděkovat, navíc to byl Samařan, tedy někdo, s kým se židé nestýkali. Společné utrpení ho sice spojilo se stejně postiženými Židy, ale ti se pak odpojili a nepovažovali za nutné být nadále s oním Samařanem v pozici děkujících. Brát život a jeho dary jako samozřejmost uvádí člověka na bludnou cestu, protože chce stále více a je stále více nespokojený. Tím škodí sobě i druhým. Vděčnost je jedním ze základních postojů, které umožňují šťastný život. Vděčnost navíc otevírá srdce i ruku – lidskou i Boží.