Pátek 22. 11. 2024 – 33. týden v mezidobí

Zj 10,8-11

Hlas z nebe, který jsem (já, Jan,) už slyšel, zase na mě promluvil: „Jdi, vezmi ten rozvinutý svitek z ruky anděla stojícího na moři a na zemi!“ Odešel jsem tedy k andělovi a požádal ho, aby mi ten malý svitek dal. Odpověděl mi: „Vezmi ho a spolkni! Způsobí ti v břiše hořko, ale v ústech se ti bude sladce rozplývat jako med.“ Vzal jsem ten malý svitek z andělovy ruky a spolkl ho. V ústech se mi sladce rozplýval jako med, ale když jsem ho spolkl, zhořklo mi to v břiše. Pak mi bylo řečeno: „Znovu musíš prorokovat proti mnoha lidem, národům, jazykům a králům.“

Obraz polykaného svitku je převzat z knihy proroka Ezechiela (2,9-3,3). V Ezechielově případě je svitek v ústech sladký jako med, ale o hořkosti se u něj dál nemluví. Jezení svitku je obrazem zvláštním, který má vyjádřit prorokovo poslání. Svitek je v obou případech popsán z obou stran, je plný „žalozpěvů, lkaní a bědování“ (Ez 2,10). Autorem svítku je Bůh a pozřením toho svitku se prorok stává hlasatelem Božího slova, které je v něm. Protože je to slovo Boží, tak je v ústech sladké, ale ve skutečnosti je trpké, hořké, protože obsahuje Boží hořkost, Boží nářek nad nevěrným lidem. Jan stejně jako Ezechiel musí zvěstovat Boží soud nad lidmi.

Metafora jezení pro vyjádření určitého stavu člověka nám není cizí – polykáme slzy, někdo spolknul všechnu moudrost, polykáme urážky apod. V lectio divina se mluví o přežvykování (Božího) slova. Člověk musí spolknout leccos, jde o to, aby to proměnil, aby to, co mu v žaludku zhořklo, přineslo pozitivní a ne negativní, hořké, plody.

Lk 19,45-48

Když Ježíš vešel do chrámu, začal vyhánět prodavače a řekl jim: „Je psáno: `Můj dům má být domem modlitby', ale vy jste z něho udělali lupičské doupě.“ Každý den učil v chrámě. Velekněží a učitelé Zákona i přední muži z lidu usilovali o to, aby ho zahubili, ale nevěděli, jak to provést, protože všechen lid (na něm) visel a (rád) mu naslouchal.

Pro autora Lukášova evangelia není – na rozdíl od ostatních evangelistů – tato epizoda z Ježíšova života, resp. ze závěru jeho života, příliš důležitá. Důvodem Ježíšovy neobliby u představitelů dobového židovstva není akce vyhnání prodavačů z chrámového nádvoří, nýbrž jeho učení. Právě ono přivádí jeho odpůrce k zuřivosti, takže hledají cestu, jak by se Ježíše zbavili. Mají ovšem strach z lidí, protože ti naopak jsou jeho učením nadšeni, povzbuzeni, plni naděje. Myslím, že právě toto se opakuje dnes v postavě současného papeže. Lidé ho milují, naslouchají mu, ale mnozí z vysoce postavených prelátů by se ho rádi zbavili.

Každý chrám potřebuje čas od času vyčistit, nejen uklidit, ale vyčistit jako nosný základ společenství, které se v něm shromažďuje. Chrámem je i lidské tělo. Také ono má být čistým chrámem Ducha sv.