Středa 27. 11. 2024 – 34. týden v mezidobí

Zj 15,1-4

Já, Jan, viděl jsem na nebi další znamení, veliké a podivuhodné: sedm andělů se sedmi posledními ranami, kterými se dovrší Boží hněv. A viděl jsem něco jako průzračné moře smíšené s ohněm. U toho průzračného moře stáli ti, kdo zvítězili (v boji) se šelmou, s jejím obrazem a s číslem (vyjadřujícím) její jméno. Měli citery (ke chvále) Boží a zpívali píseň Mojžíše, Božího služebníka, a píseň Beránkovu: „Veliké a podivuhodné jsou tvé skutky, Pane, Bože vševládný! Spravedlivé a spolehlivé jsou tvé cesty, králi národů! Kdo by nevzdával, Pane, úctu a slávu tvému jménu? Vždyť ty jediný jsi svatý! Všechny národy přijdou a budou se před tebou klanět, neboť se ukázalo, že tvá rozhodnutí jsou spravedlivá.“

Zatímco země je ještě v zajetí zápasu dobra a zla, na nebi se lze již jen radovat a oslavovat Boha. Není to Bůh, kdo pustoší zemi, nýbrž lidé sami svou nezřízeností, hamižností, namyšleností, odmítáním sebereflexe – jestliže se nezastaví, dopadnou na ně důsledky jejich jednání (posledních sedm nádob Božího hněvu). Ti, kdo se postavili zlu, zpívají píseň: píseň velebící Boží činy, Boží cestu spásy. Píseň Mojžíšova je písní o záchraně Izraele po přechodu Rákosovým mořem (Ex 15), píseň Beránkova je písní všeobecné záchrany, jež se vztahuje na všechny lidi. V závěru písně se objevuje univerzalistický starozákonní motiv poutě národů na Sión, naplněný Ježíšovou výkupnou smrtí (odkaz na Beránka jakožto obětovaného je podstatný a souvisí i s Ex) a zmrtvýchvstáním, což je příznačné pro celou knihu Zjevení.

Bůh jediný je svatý: tuto jeho svatost, podstatu jeho bytí, můžeme s díky oslavovat, ale zároveň se můžeme radovat, že nám na této své svatosti chce dát podíl. K tomu náleží i věřit, že Boží cesty jsou spravedlivé a spolehlivé, i když se nám to leckdy tváří v tvář realitě nezdá. Proto je důležité mít před očima, že píseň Beránkova je písní sebeobětování, písní „vítězné prohry“.

Lk 21,12-19

Ježíš řekl svým učedníkům: „Vztáhnou na vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagogám (na soud) a do vězení, budou vás předvádět před krále a vladaře pro mé jméno. To vám dá příležitost k svědectví. Vezměte si tedy k srdci toto: Nepřipravujte se předem, jak se hájit. Vždyť já vám dám výmluvnost i moudrost, které nedovedou odolat ani odporovat žádní vaši protivníci. Budete zrazováni i od (vlastních) rodičů a sourozenců, příbuzných a přátel, a některé z vás usmrtí. Budete pro jméno mé ode všech nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Trpělivostí zachráníte svou duši.“

Ježíš varuje své učedníky, že cesta následování nebude snadná, protože bude plná protivenství, pronásledování, výslechů i vězení, neporozumění od nejbližších, ba dokonce smrti. Pro nás tady už tato slova neznějí tak aktuálně jako ještě před několika málo desítkami let. Ale jinde na světě jsou momentálně velmi aktuální. Ani 2000 let po Ježíšově zkušenosti nejsou překonaná, mění se poněkud jen ti představitelé moci a protivníci. Ona rada „nepřipravujte se předem“ není výzvou k lehkomyslnosti, k zanedbávání toho, co lze se dozvědět a vědět, nýbrž naopak k zachování klidné hlavy. Je třeba se mnohem víc soustředit na danou chvíli a situaci a věřit v sílu Ježíšovy pomoci. Když si člověk připravuje odpovědi či reakce předem, často může reagovat neadekvátně, protože se nesoustředí na to, co je, ale na to, co má v hlavě.

Najít rovnováhu mezi vlastní zodpovědností a spolehnutím se na Boha není úplně snadné. Ale jde se to „naučit“, jde získat zkušenost a i v tomto ohledu je zapotřebí trpělivosti. Bůh je v tom všem s námi, neboť bez jeho vůle se nám neztratí ani vlas z hlavy. Trpělivost není současnou společností ceněna, protože vše musí jít rychle, odsýpat, ale trpělivost je jednou z charakteristik naděje a lásky. Znamená chápání smyslu, schopnost integrovat negativní jevy do života – nikoliv jako něco pozitivního, ale jako něco, co není beze smyslu, co může vést někam dál, hloub, co člověk může unést z ochoty být k dispozici.