Čtvrtek 28. 11. 2024 – 34. týden v mezidobí
Zj 18,1-2.21-23; 19,1-3.9a
Já, Jan, viděl jsem anděla sestupovat z nebe; měl velikou moc a země byla ozářena jeho jasem. Z plné síly zavolal: „Padl, padl ten veliký Babylón! Změnil se v obydlí démonů, v brloh kdejakého nečistého ducha, v brloh kdejakého nečistého a odporného ptáka. Tu jeden silný anděl zvedl kámen podobný velkému žernovu a hodil ho do moře se slovy: „Se (stejnou) prudkostí bude svrženo velké město Babylón, že po něm nezůstane stopa. Hlas harfeníků, pěvců, pištců a trubačů se už v tobě neozve. Žádný mistr jakéhokoli řemesla se už v tobě neukáže. Klepání mlýna už v tobě nezazní. Světlo lampy už v tobě nezazáří. Hlas ženicha a nevěsty se už v tobě neuslyší. Neboť tvoji velkoobchodníci byli velmoži na zemi a tvými kouzly byly svedeny všechny národy. Potom jsem uslyšel jakoby mocný hlas velkého zástupu v nebi: „Aleluja! Vítězství, sláva a moc našemu Bohu, neboť jeho soudy jsou pravdivé a spravedlivé: vykonal soud nad tou velkou nevěstkou, jež svým smilstvem kazila zemi, a pomstil krev svých služebníků, (která lpěla) na jejích rukou!“ Pak znovu opakovali: „Aleluja! Dým z něho stoupá na věčné věky!“ A dále mi řekl: „Zapiš to: Blaze těm, kdo jsou pozváni k Beránkově svatební hostině!“
Nakonec je uzurpátorská politická a ekonomická moc zničena. Babylón je kryptogramem pro Řím: minulost a přítomnost jsou tu prolnuty (Babylón jako symbol ničitelské moci ze 6. stol. př. n. l. s odvlečením obyvatelstva Jeruzaléma a Judska do Babylónské říše). Autor Zjevení si byl dobře vědom, že politická moc je vždy spojena s mocí ekonomickou.
Boží silou nakonec všechny nepřátelské mocnosti vezmou za své, někdy to ovšem trvá – ani Řím nepadl v době, kdy bylo Zjevení napsáno (konec 1. stol.), naopak nabíral na síle a moci. Přesto byly jeho dny v očích Božích sečteny. A tak je to dodnes, i když je nám to těžké uvěřit. Boží mlýny opravdu melou pomalu, ale jistě. Někdy je to i naše štěstí, že Bůh nezasahuje hned.
Text končí velkou doxologií, vítězným jásotem – i ten má být zapsán pro povzbuzení těch, kdo jsou ještě podřízeni vykořisťovatelské moci a manipulaci mocných tohoto světa
Lk 21,20-28
Ježíš řekl svým učedníkům: „Až uvidíte Jeruzalém obklíčený vojskem, pak vězte, že je blízko jeho zpustošení. Tehdy ti, kdo budou v Judsku, ať utečou do hor; kdo budou v Jeruzalémě, ať z něho odejdou; kdo budou na venkově, ať do města nevcházejí, protože to jsou dny odplaty, kdy se naplní všechno, co je psáno. Běda ženám, které budou v těch dnech těhotné nebo budou kojit! Přijde totiž velká pohroma na tuto zemi a Boží trest na tento lid: padnou ostřím meče, budou odváděni jako zajatci mezi všechny národy; po Jeruzalémě budou šlapat pohané, dokud se čas pohanů nenaplní. Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na (celý) svět, neboť hvězdný svět se zachvěje. A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou slávou. Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.“
I v evangeliích se nacházejí pasáže, jež jsou líčením konce pomocí obrazů nejrůznějších katastrof a pohrom podobné knize Zjevení. Tohle je jedna z nich. Autor evangelia má před očima zkázu Jeruzaléma v roce 70 jako symbol závěrečného zúčtování, symbol konce světa. Ale toto Ježíšovo varování nemá vést k úzkosti, nýbrž k odvaze: „vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení“, neboť přichází Syn člověka, a to s velikou mocí a slávou. Naplní se čas, budou uzavřeny pozemské dějiny – a v nich se teprve uzavřou i osobní dějiny každého jednotlivce.
To, že jsme tak soustředěni na tento svět, nám brání v nadhledu, k němuž jsme vyzýváni. Máme být připraveni na to, že každý den může být poslední – a to ať už v našem životě nebo vůbec, což není výzva ke strachu a obavám, nýbrž k nastavení priorit. Ztráta smyslu pro transcendentní realitu, pro to, co nás přesahuje, pro jiný horizont, nás i celou společnost vede k tomu, že vnímáme tento svět a jeho události jako jednu katastrofu za druhou, a proto se snažíme z něho urvat, co jde. Bere nám to klid a naději. Je třeba se angažovat, je třeba pracovat, je třeba se starat, ale nejdůležitějším je něco jiného, Možná to zní otřepaně, ale je to opravdu láska, která se umí zastavit kvůli jinému člověku, která dá přednost vztahu před materiálním zajišťováním, která si umí hrát a je nesena nadějí a vírou. Je zvláštní, že na to přichází – možná dokonce bez institucionálního náboženství – ta nejmladší generace, která chce od života něco jiného než neustálý stres, honění se za věcmi, poctami a majetkem. Být připraven znamená ve skutečnosti poměrně jednoduchou věc: žít naplno, těšit se z toho, co je dobré a krásné, a bojovat proti tomu, co život ničí. Tak může člověk vzpřímeně a se zvednutou hlavou hledět do budoucnosti a těšit se, že to nejlepší teprve přijde.
