Pátek 29. 11. 2024 – 34. týden v mezidobí
Zj 20,1-4.11-21,2
Já, Jan, viděl jsem anděla sestupujícího z nebe: v ruce držel klíč od propasti a velký řetěz. Popadl draka, toho starého hada, to je ďábla čili satana, spoutal ho na tisíc let, svrhl do propasti, zavřel ji a svrchu zapečetil, aby už přestal svádět národy, pokud se nedovrší tisíc let. Potom musí být na krátký čas rozvázán. A viděl jsem trůny i ty, kteří se na ně posadili a jimž bylo dáno (právo vykonat) soud, a také duše těch, kteří byli popraveni pro Ježíšovo svědectví a pro Boží slovo, a ty, kteří se neklaněli šelmě a jejímu obrazu a nepřijali její znamení na čelo nebo na ruku: ti ožili a ujali se vlády s Kristem na tisíc let. Pak jsem uviděl velký bělostný trůn a toho, který na něm seděl. Před jeho tváří prchla země i nebesa, a nezůstala po nich stopa. A viděl jsem mrtvé, velké i malé, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Také jiná kniha, kniha života, byla otevřena. A ti mrtví byli souzeni podle toho, co v těch knihách stálo, podle svých skutků. Moře vydalo mrtvé, kteří byli v něm, i Smrt a Podsvětí vydaly svoje mrtvé a každý byl souzen podle svých skutků. Pak byly Smrt a Podsvětí vhozeny do ohnivého močálu. To je druhá smrt: ohnivý močál. O kom se zjistilo, že není zapsán v knize života, byl vhozen do ohnivého močálu. Potom jsem viděl nová nebesa a novou zemi – dřívější nebesa a dřívější země zmizely, ani moře už není. A uviděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha; bylo vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha.
Ona představa tisícileté říše Kristovy, kdy drak jako symbol zla je spoután a svržen do propasti a vlády se spolu s Kristem ujímají ti, kdo obětovali svůj život pro věrnost pravdě, je velmi zvláštní a těžko se pro ni hledá vysvětlení. Autor Zjevení nejspíš čerpal z dobových představ jakéhosi rozfázování dějin. Cílem vize je sdělit, že ti, kdo dali svůj život pro pravdu, nejsou zapomenuti, mají své místo po boku Kristově a již se podílejí na jeho definitivní vládě, která však v časnosti je stále ohrožována zlem. Nejde tu o to, že by existovalo reálně nějakých 1000 let Kristovy vlády nad světem se „zasloužilými“, kteří již vstali – nad rozdíl od jiných – z mrtvých, a pak došlo k nějakému dalšímu působení zla (draka) a pak teprve došlo na všeobecný soud. Spíše celému obraznému líčení lze rozumět jako útěšnému příslibu pro ty, kdo se nekompromitují s totalitní mocí (zla), protože i když za svůj postoj zaplatí svým životem, jsou přijati Bohem v plnosti. Vlastně to koresponduje s naší vírou ve svaté, kteří mají v Božím království zvláštní postavení a „moc“, „panují s Kristem“, zatímco v pozemské realitě je se zlem stále třeba zápasit. A to dokud se nezavrší čas a všichni nestanou před Bohem, aby i jejich život došel završení, aby se završily dějiny. Vše pomíjivé a negativní bude zničeno (Smrt i Podsvětí), a to včetně těch, kdo v Božím světě být nechtějí (pokud se takoví najdou). Poté už bude jen Boží skutečnost, jak říká apoštol Pavel v 1. listě Korinťanům „aby byl Bůh všechno ve všem“. Vize je završena obrazem nebeského Jeruzaléma, který sestupuje od Boha – tedy novou realitou, která ve všem překonává dosavadní stvoření, lépe řečeno proměňuje se v dokonané Boží stvoření.
Představa Boha jako soudce už nadělala v dějinách mnoho škod, přesto je na místě si uvědomit, že náš život není jen náš a že za něj neseme zodpovědnost i před Bohem. Jeho soud je soudem lásky, což je pro člověka hodně náročné, protože nahlédnout, jak zklamáváme či jsme zklamali někoho, kdo nás miluje, je silně zahanbující.
Lk 21,29-33
Ježíš pověděl (svým učedníkům) toto přirovnání: „Podívejte se na fíkovník a všechny ostatní stromy: když vidíte, že už pučí, sami poznáváte, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že Boží království je blízko. Amen, pravím vám: Toto pokolení nepomine, dokud se všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.“
Ježíš se blíží konci svého života, a proto se snaží svým učedníkům různým způsobem vyložit, co ho i je čeká. Ale nemusejí se bát, protože pokud postaví svůj život na důvěře v něho, v jeho slovo, stanou se účastníky Božího království. Kdy se tak naplno stane, není rozhodující. Pokolení lze chápat nikoliv jen generačně, nýbrž jako celé lidstvo. Až se vše naplní, tedy nastane definitivní plnost času, pak dojde k radikální proměně, ale Ježíšova slova, jeho přítomnost, mají platnost trvalou. Nejde o jednotlivá slova, nýbrž o mocné působení Božího slova/Slova. Ježíšova slova jsou účinným zvěstováním Božího království, Boží vlády, Božího panování, a to nemůže pominout, protože je naplněním, cílem stvoření.