Pondělí 2. 12. 2024 – 1. týden adventní
Iz 2,1-5
Obsah vidění Izaiáše, syna Amosova, o Judovi a Jeruzalému. Stane se v posledních dnech: Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem na vrcholu hor, vyvýšena nad pahorky. Budou k ní proudit všechny národy, budou k ní putovat četné kmeny a řeknou: "Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách!" Ze Siónu vyjde nauka, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo. Soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny, že zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit. Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle!
Téma putování národů na horu Sión není zejména v prorocké literatuře neobvyklé. Jeruzalém je centrem uctívání Boha, proto je pro všechny třeba se k němu vztahovat, putovat k němu tam, kde přebývá. Bůh Izraele není jedním z bohů, nýbrž ten jediný, který je a vládne nade vším. A tento Bůh je Bohem míru a pokoje. A k tomu vede svůj lid. Zaslíbení pokoje a jednoty se týká všech, nejen Izraele, Bůh je Bohem všech lidí a nikdo si jej nemůže přivlastňovat pro sebe. V dnešních souvislostech ono zaslíbení konce válek a proměn zbraní v pracovní nástroje, tedy v nástroje budování míru a pospolitosti, zní jako sen, jako nereálný příslib, ale přesto věřím, že se jeho naplnění dočkáme. Ovšem za předpokladu, že národy budou putovat společně k naplňování Božího království.
Mt 8,5-11
Když přišel (Ježíš) do Kafarnaa, přistoupil k němu (jeden) setník s prosbou: "Pane, můj služebník leží doma ochrnulý a hrozně se trápí." Ježíš mu řekl: "Přijdu a uzdravím ho." Setník však odpověděl: "Pane, nezasloužím si, abys vešel do mého domu. Ale řekni jen slovo, a můj služebník bude uzdraven. Vždyť i já jsem člověk podřízený, ale mám pod sebou vojáky; řeknu jednomu: 'jdi', a jde, a jinému: 'přijď', a přijde, a svému služebníkovi: 'udělej to', a udělá to." Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho doprovázeli: "Amen, pravím vám: Takovou víru jsem v izraelském národě nenašel u nikoho. Ale říkám vám: Mnoho jich přijde od východu i od západu a zaujmou místo u stolu s Abrahámem, Izákem a Jakubem v nebeském království.
Na Ježíše se obrací pohan s prosbou o pomoc, a to ještě pro obyčejného služebníka, možná otroka. Protože si je vědom svého postavení v židovské společnosti, netroufá si ani pozvat Ježíše do domu. Ježíš přistupuje na jeho argument i důvěru a služebníka uzdraví. Celou situaci pak využívá k poučení svých adresátů, jež vyznívá jako kritika jeho soukmenovců, kteří nejsou s to Ježíšovi věřit.
Onen setník uvěřil, že Ježíš může uzdravit jeho služebníka. Také bychom se v mnoha ohledech, zejména když je někdo z našich blízkých vážně nemocen, chtěli dočkat uzdravení svých blízkých, za něž se modlíme. Ale ono tak často nepřichází. Máme malou víru? Obracíme se na Ježíše nevhodně? … Většinou nic z toho. Pravá víra nečeká, že Bůh se zařídí podle člověka a splní jeho přání (jakkoliv nezištné), nýbrž je schopná odevzdat situaci do Božích rukou a spolehnout se na jeho řešení. I když může být odlišné od toho, co člověk čekal. Odevzdat situaci do Božích rukou znamená také uvolnit si ruce i mysl pro aktivní jednání ve prospěch toho, za koho prosíme. Z vlastní zkušenosti vím, že je to náročné. Když se k nám v 80. letech dostávalo hojněji letniční hnutí, tak, řekla bych, že jedno ze zásadních poučení, které měnilo pohled na modlitbu, bylo začínat ji díkučiněním a chválou. Nikoliv ve smyslu captatio benevolentiae (tedy naklonit si Boha jistým lichocením), nýbrž ve smyslu primárního uvědomění, jak velké dary přes mnoho problémů naplňují náš život. Je mnoho věcí, které nám přijdou natolik samozřejmé, že děkovat za ně nám nepřijde na mysl, ale nic není samozřejmé. Možná začínat odtud v životě i modlitbě by nám změnilo pohled.
