8. 12. 2024 – 2. neděle adventní
Bar 5,1-9
Svlékni ze sebe, Jeruzaléme, roucho své žalosti a soužení a oblékni se v ozdobu věčné slávy, kterou ti dává Bůh. Přioděj se rouchem spravedlnosti od Boha a vstav si na hlavu korunu slávy Věčného. Každému, kdo je pod nebem, ukáže Bůh tvůj jas. Neboť navěky ti bude dáno jméno od Boha "Pokoj spravedlnosti" a "Vznešenost bázně Boží". Vzchop se, Jeruzaléme, a postav se na výšině, pohleď na východ a podívej se na své syny, kteří se shromáždili na rozkaz Svatého od východu slunce až na západ. Jak se radují z toho, že Bůh na ně pamatoval! Neboť vyšli z tebe pěšky, vedeni od nepřátel, ale Hospodin je přivede k tobě, nesené se slávou jako na královském trůnu. Bůh totiž rozkázal snížit každou vysokou horu, odvěké pahorky, a vyplnit údolí na rovnou zemi, aby Izrael kráčel bezpečně k Boží slávě. Také lesy a každý vonný strom zastíní Izraele, jenž se bude radovat ve světle jeho velebnosti, s milosrdenstvím a se spravedlností, která z něho vyprýští.
Autor knihy Baruch, která je více mudroslovná než prorocká, se obrací na své adresáty s výzvou k naději a radosti. To, co bylo zničeno, bude obnoveno. Podobně jako prorok Izajáš mluví autor o vyrovnání cesty, ale v poněkud opačném významu. Je to Bůh, který srovná nerovnosti na cestě, aby Izrael mu mohl kráčet vstříc. Bůh obnovuje svůj lid, a to v situaci, kdy to vypadá velmi nepříznivě. Snad když naše církev se vzchopí a vyjde na výšinu, i ona se stane účastníkem tohoto Božího zázraku.
Flp 1,4-6.8-11
Ve všech svých modlitbách s radostí prosím za vás za všechny. Vždyť od prvního dne až do této chvíle mi pomáháte v rozšiřování evangelia. Jsem totiž přesvědčen, že ten, který ve vás (toto) dobré dílo začal, přivede ho ke konci ke dni Krista Ježíše. Ano, Bůh je mi svědkem, jak po vás po všech toužím láskou Krista Ježíše. A za to se modlím: ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu pro onen den Kristův, s plnou mírou dobrých skutků, vykonaných ve spojení s Ježíšem Kristem, k Boží chvále a slávě.
Pavel píše do své oblíbené obce a své adresáty povzbuzuje v dobrém. Za jejich dobro a odvahu k dobrému se modlí. Tak s nimi zůstává spojen. Je pln důvěry, i když svůj dopis pro ně píše z vězení. Když člověk neopustí cestu, na niž se s Bohem vydal, tak on v něm dovede své dílo k dokonalosti – ne dílo člověka, ale své.
Lk 3,1-6
V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše, uslyšel na poušti Boží slovo Jan, syn Zachariášův. Šel do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Tak je psáno v knize řečí proroka Izaiáše: "Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu."
Lukáš jako jediný z evangelistů zařazuje dobu činnosti (a tím i dobu Ježíšova veřejného působení) do historických souvislostí. Dějiny vyvoleného lidu se odehrávají v rámci dějin lidstva, jsou jejich součástí. To platí i pro nás. Bůh je Bohem všech lidí, ale pro svůj vyvolený lid (starozákonní i novozákonní) má zvláštní poslání. Aby mohl být Bůh poznán všemi, musí jeho vyvolený lid „urovnat cestu Pánu“, musí být tím, kdo se dá společně do práce, aby ta cesta byla přístupná.
Podle proroka Barucha musí lid vyjít na výšinu, aby viděl Boží dílo, aby viděl onu Bohem zpřístupněnou cestu, evangelista citující proroka Izajáše nabádá k činnosti adresáty. Platí obé: Bůh zpřístupní cestu z otroctví ke svobodě, ale člověk po ní musí jít. Aby to byla cesta s Bohem musí člověk v sobě a ve společnosti upravit cestu tak, aby Bůh mohl přijít. Pak je možné se i přiodít rouchem spravedlnosti a vsadit si na hlavu korunu slávy Věčného.
