Úterý 10. 12. 2024 – 2. týden adventní
Iz 40,1-11
Těšte, těšte můj národ – praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho špatnost, odčiněna jeho nepravost, vzal z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny své hříchy. Hlas volá: "Na poušti připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná: Hospodinova velebnost se zjeví a každé tělo společně uzří, že mluvila Hospodinova ústa." Hlas praví: "Volej!" Řekl jsem: "Co mám volat?" Každé tělo je tráva a všechna jeho sláva jako polní květ. Uschne tráva a opadal květ, když jej ovanul Hospodinův dech. Ano, trávou je lid. Uschla tráva a opadal květ, slovo našeho Boha však trvá navěky. Vystup na vysokou horu, ty, který hlásáš pro Sión radostnou zvěst, pozdvihni mocně svůj hlas, ty, který hlásáš pro Jeruzalém radostnou zvěst! Pozdvihni (svůj hlas) a neboj se; řekni judským městům: "Hle, váš Bůh!" Hle, Pán, Hospodin, přichází s mocí, jeho rámě mu dává vládu. Hle, u sebe má svou mzdu a před sebou má svůj zisk. Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem shromažďuje beránky, ve svém klínu je nese, březí ovce šetrně vede.
Prorok Izajáš (resp. jeho pokračovatel v babylonském zajetí) již vidí obnovu Izraele. Ale ta, i když přichází od Hospodina, vyžaduje od jeho lidu urovnání cesty, odstranění toho, co z lidské strany brání Bohu, aby přišel, aby projevil svou moc. To se týká jednotlivců, ale i celého společenství – a to je, zdá se, za současné situace téměř nerealizovatelné. Prorok mluví o radostné zvěsti – o evangeliu – a tím je zvěst o Boží přítomnosti, o Boží lásce, o naději. Toto evangelium je třeba hlásat, vystoupit na horu, tedy nad malichernost, nad zabývání se sebou sama, a zářit radostí, nadějí, velkorysostí, odpuštěním. To je výzva pro církev i pro společnost jako takovou. Bohužel žádná z nich na to tak moc neslyší.
Mt 18,12-14
Ježíš řekl svým učedníkům: Co myslíte? Když má někdo sto ovcí a jedna z nich se zatoulá, nenechá těch devětadevadesát na horách a nepůjde hledat tu zatoulanou? A když se mu podaří ji nalézt, amen, pravím vám: má z ní větší radost než z těch devětadevadesáti, které se nezatoulaly. Stejně tak nechce váš nebeský Otec, aby zahynul jediný z těchto nepatrných.
Ježíš se staví proti běžnému náhledu na různé lidi jako na odepsané, nenapravitelné, špatné. Bůh usiluje o každého člověka – někdy cestami těžko pochopitelnými, ale usiluje. Každý člověk je pro něj cenný. To byla Ježíšova cesta. A to očekává Ježíš i od těch, kteří ho chtějí následovat. Těch 99, kteří jsou ponecháni sami sobě, také nevypadá z Boží péče, I když se Bůh raduje především z návratu toho, kdo se oddálil, odcizil, na jehož návrat bylo vynaloženo velké úsilí. Člověk by mohl být jako ta nezatoulaná ovce nespokojen, že jeho poctivý život je pro Boha jakoby méně cenný než život navráceného zbloudilce. Ale o tom to podobenství není. Je také pozváním k radosti nad tím, kdo našel sám sebe a tím i Boha. Je to jako s těmi dvěma syny a dobrým otcem v Lk 15. Nemocným se vždycky věnuje víc péče než zdravým, protože ti to tak nepotřebují. Být ztracený nebo nemocný není totiž žádná výhra, žádná radost. Jejich návrat do plného života je vždycky menším či větším zázrakem. A to je důvodem k radosti.
