Sobota 21. 12. 2024 – 3. týden adventní

Sof 3,14-18a

Jásej, siónská dcero, zaplesej, Izraeli, raduj se a vesel celým srdcem, jeruzalémská dcero! Zrušil Hospodin tvůj trest, odstranil tvé nepřátele, uprostřed tebe je Hospodin králem Izraele, zla se už neboj! V onen den bude řečeno Jeruzalému: "Neboj se, Sióne, ať neochabují tvé ruce! Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, hrdina, vítěz, bude nad tebou plesat v radosti, obnovil k tobě svou lásku, s veselím nad tebou jásá jak za dnů shromáždění."

Blíží se oslava naplnění Božích příslibů v daru Syna. Předobrazem toho, co to znamená, co tento Syn přináší, je radost Jeruzaléma-Siónu ze svobody, jež je darem Hospodinovým. Izrael opět zažije momenty síly, odvahy a pokoje. Bůh bude plesat nad svým vyvoleným lidem, bude nad ním jásat, zahrne ho svou láskou. Bůh jásá nad člověkem. Jásá i nad každým z nás, byť je to těžko k uvěření. A to je výzvou, abychom i my jásali nad Hospodinem. ¨

Druhou možností prvního čtení je perikopa z Písně písní.

Pís 2,8-14

Hlas mého miláčka! Právě přichází, běží po horách, skáče po pahorcích. Můj miláček se podobá gazele nebo kolouchu laně. Hle – už stojí za naší zdí, dívá se okny, nahlíží mřížovím. Můj miláček se ujímá slova a říká mi: "Vstaň, moje milá, moje krásko, a pojď! Hle, už zima přešla, déšť přestal a pominul. Květy se objevily na zemi, přišel čas ke zpěvu, vrkání hrdličky je slyšet po kraji. Zrají plody fíkovníku, poupata révy voní. Vstaň a pojď, moje milá, moje krásko, pojď! Moje holubičko ve skalním úkrytu, v dutině srázu, ukaž mi svoji tvář, ať slyším tvůj hlas, vždyť tvůj hlas je líbezný a půvabná je tvoje tvář."

Do předvánoční doby je zřejmě tento úryvek zařazen jako výraz radosti nad spojením Hospodina a člověka, nad vyvolením P. Marie jako té, v níž se Hospodinu zalíbilo, aby se stala matkou jeho Syna. Jinak lze tento úryvek chápat i jako výraz lásky mezi Hospodinem a jeho lidem nebo mezi Hospodinem a duší toho, kdo jej miluje. Zalíbení lásky, zamilovanost Boží k člověku je vábením k reciprocitě. Původně jde nejspíš o svatební píseň (také se velmi často čte tato pasáž v rámci svatebního obřadu). Hlas miláčka – hlas Boží – mluví o zalíbení o naději na sjednocení, o lásce. Pokud je tento úryvek vykládán jako výrok o duši a Hospodinu, pak je oblažujícím chvalozpěvem na člověka, výrazem Boží zamilovanosti v člověku, tedy přímým opakem vize Hospodina jako soudce.

Lk 1,39-45

Maria se vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: "Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně! Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!"

Maria uvěřila andělovu sdělení, že Alžběta je těhotná, ačkoliv věděla, že už je to prakticky nemožné. Je to i pro ni potvrzením Boží síly a moci, potvrzením toho, co se má naplnit na ní. Vydává se urychleně na cestu k Alžbětě, aby ji stála po boku – sama žena z Galileje do Judska, to nebylo zrovna obvyklé. Maria je ženou akce, nezůstává stát ohromená, ponořená do sebe, nýbrž se vydává na cestu, aby byla po ruce, aby pomohla, kde je třeba. Mnohem starší Alžběta ji vítá slovy, která vyjadřují úctu, obdiv i poznání Mariiny velikosti i významu dítěte, které je v této chvíli ještě v Mariině lůně. Část Alžbětina pozdravu se stala součástí modlitby Zdrávas Maria. Ta úvodní část je převzata z pozdravení andělova.

Maria je příkladem člověka, který vyzařuje a tím ovlivňuje své prostředí. Vyzařuje čistotu smýšlení, čistotu srdce, důvěru, radost, odvahu, obětavost. I dnes jsou takoví lidé mezi námi – to jsou ti, kdo v sobě nosí Boha a kdo ho rodí do prostředí, které na to ani není nastavené, a přece se tím nechá ovlivnit. Rodit Boha může svým způsobem každý z nás, každý může být nositelem pokoje a naděje.

Dvě ženy, dvě budoucí matky, dvě nositelky naděje do budoucnosti. Mnozí v církvi stále nevidí, že bez této role žen je církev mrtvá. Stále považují ženu za něco méně, podřízené stvoření. Bible však mluví jinak, a nejde jen o biologické předávání života. Ženy mají prorockého ducha víc než muži.