Sobota 11. 1. 2025 – 2. týden vánoční

1 Jan 5,5-13

Milovaní! Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda. Jsou tři svědkové: Duch, voda a krev, a ti tři jsou zajedno. Když přijímáme svědectví lidské, tím větší (platnost) má svědectví Boží. To je totiž svědectví Boží, které Bůh vydal o svém Synu: kdo věří v Božího Syna, má o tom svědectví sám v sobě. Kdo Bohu nevěří, dělá z něho lháře, protože nevěří svědectví, které Bůh vydává o svém Synu. To je to svědectví: Bůh nám dal věčný život, a tento život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život, kdo nemá Božího Syna, život nemá. Tohle vám píšu, abyste si byli vědomi, že máte věčný život, protože věříte ve jméno Syna Božího.

Vítězit nad světem neznamená svět ovládat, nýbrž jde o duchovní a mravní převahu. Ta není dána automaticky tím, že se člověk nechá pokřtít, nýbrž tím, že skutečně věří, že žije ze své víry. Ve vyznání základů víry se autor vymezuje vůči těm, kteří o těchto základech pochybují, kdo je zpochybňují jinými pojetími. Víra v Boží Trojici ani ve spásu skrze Krista není zcela snadná, protože uniká plné evidenci rozumu. Není sice proti rozumu, není iracionální, lze ji rozumem nějak přijmout, ale rozum přesahuje. To bylo a je pro mnohé problémem. Svědectví, o němž autor hovoří, je opět přijatelné jen vírou, nelze si na ně sáhnout, nelze je v lidských dimenzích empiricky ověřit. Věřit ve jméno znamená věřit v osobu.

Lk 5,12-16

Když byl Ježíš v jednom městě, byl tam muž plný malomocenství. Jakmile uviděl Ježíše, padl tváří k zemi a prosil ho: "Pane, chceš-li, můžeš mě očistit!" (Ježíš) vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: "Chci, buď čistý!" A hned malomocenství od něho odešlo. Pak mu nařídil: "Nikomu o tom neříkej! Ale jdi, ukaž se knězi a přines oběť za své očištění, jak to nařídil Mojžíš – jim na svědectví." Zvěst o něm se šířila víc a více. Lidé se scházeli v celých zástupech, aby ho slyšeli a byli uzdraveni od svých nemocí. On se však uchyloval na opuštěná místa a tam se modlil.

Lidé vyhledávají Ježíše, protože může řešit jejich problémy, ne tak moc kvůli němu samotnému a jeho zvěsti, ale protože má moc uzdravovat. To je něco, co jim usnadňuje život, co je pro ně hmatatelnou záchranou, ale co vztahují pouze sami k sobě. Vlastně od něj jen berou, málokdo se opravdu zajímá o něj jako člověka, o jeho poslání, málokdo se namáhá přemýšlet o tom, co skutečně nabízí. Je to situace lidí, kteří jsou natolik udoláváni životem, svým zápasem o přežití, že už jim na další nezbývá dost kapacity. Ježíše de facto vysávají, proto i jemu je třeba obnovovat síly v samotě ve spojení s Otcem v modlitbě.

Člověk nemůže jen dávat. Potřebných lidí není nikdy a nikde konec. I dnes neustále chodí maily a složenky s prosbou o pomoc tam či onde, bída je veliká. A přece na ně nelze na všechny reagovat, protože jich nikdy nebude konec. Člověk může mít výčitky svědomí tváří v tvář takové lidské bídě a utrpení. Je však třeba používat rozum v pomoci finanční i osobní, protože lidské zdroje nejsou neomezené. A občas je třeba se uchýlit na osamocené místo, být sám se sebou a s Bohem. To není sobectví. I ježíš to musel dělat.