Pondělí 27. 1. 2025 – 3. týden v mezidobí
Žid 9,15.24-28
Kristus je prostředníkem nové smlouvy. Svou smrtí dal zadostiučinění za hříchy (spáchané) v době, kdy ještě platila dřívější smlouva. Tím se povolaným dostává (splnění) slibu o věčném dědictví. Neboť Kristus nevešel do svatyně, zbudované (lidskýma) rukama, která je jenom napodobeninou té pravé, ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha. A není (třeba), aby víckrát obětoval sám sebe, jako velekněz vchází do velesvatyně rok co rok s cizí krví, jinak by byl musel trpět už mnohokrát od stvoření světa. Ale zjevil se teď na konci věků jednou provždy, aby svou obětí odstranil hřích. A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak (nastane) soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí, objeví se podruhé – ne už pro hříchy – ale aby (přinesl) spásu těm, kteří na něho čekají.
Autor listu pokračuje v tématu Kristova velekněžství. Ježíš Kristus se liší od židovských velekněží tím, že nepotřebuje oběť za své hříchy, neboť je bez hříchu. On je zároveň obětí i obětníkem, protože obětuje sám sebe a nepotřebuje, aby za něj někdo a něco obětoval. Vzhledem ke svému statutu Božího Syna také nepotřebuje přinášet oběť opakovaně, protože ta jeho má univerzální platnost v prostorové i časové dimenzi. Jeho životním příběhem (tedy vtělením, životem, smrtí a zmrtvýchvstáním) se do lidských dějin prolomila definitivnost, jež bude završena jeho druhým příchodem, který již nebude vtělením, ale proměnou světa v definitivní realitu Božího království.
Mk 3,22-30
Učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tvrdili (o Ježíšovi): "Je posedlý Belzebubem! Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů." Zavolal si je a mluvil k nim v podobenstvích: "Jak může satan vyhánět satana? Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. Je-li dům v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát. Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, ale je s ním konec. Nikdo přece nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit. Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem." To řekl proto, že tvrdili: "Je posedlý nečistým duchem."
„Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.“ To se v Ježíšově případě opakuje stále znova. Když už nelze popřít Ježíšovo působení, přesahující známý řád světa, tak je možné ho znehodnotit po stránce morální a náboženské. Ježíš na podrazáckou interpretaci svého jednání reaguje poukazem na její vadnou logiku. Podle mého se Duchu svatému, Duchu pravdy, rouhá ten, kdo zná pravdu, a přesto ji popírá svou lží, znehodnocuje či překrucuje. Tomu totiž nelze nic odpustit, protože pravdu zná, tudíž o žádné odpuštění nestojí. Odpustit plně lze pouze tomu, kdo pravdu nahlédne a obrátí se k ní. Ale kdo ji zná a popírá, toho nelze k obrácení přivést, tomu o pravdu vůbec nejde. I když tou pravdou je Bůh sám. Člověk zahleděný do sebe, neschopný skutečné sebereflexe, stavící se na místo Boží, může být pouze vyhnán. To je hřích Adamův.
Zákoníci pravdu znali, ale úmyslně překrucovali, protože jim nešlo o dobro a pravdu, nýbrž o to, jak se Ježíše zbavit, protože jim byl velmi nepohodlný, ohrožoval je z jejich pohledu právě svou mocí a pravdivostí. Nebyli s to mu konkurovat. Tento přístup se neustále opakuje v dějinách a je svým způsobem alespoň dočasně účinný. Stokrát opakovaná lež se v mnohých lidských očích posléze stane pravdou, protože je pohodlnější to tak přijmout než s tím zápasit.
