Úterý 28. 1. 2025 – 3. týden v mezidobí, památka sv. Tomáše Akvinského

Mdr 7,7-10.15-16

Modlil jsem se, a byl mi dán rozum, prosil jsem, a ducha moudrosti v úděl jsem přijal. Jí jsem dal přednost před žezly a trůny a bohatství ve srovnání s ní jsem pokládal za nic. Nesrovnával jsem s ní neocenitelný drahý kámen, protože všechno zlato je vzhledem k ní jen troška písku a za bláto lze počítat vedle ní stříbro. Miloval jsem ji nad zdraví a krásu, chtěl jsem ji mít raději než denní světlo, poněvadž nehasne její záře. Kéž mi dá Bůh mluvit, jak bych si přál, myslit podle toho, co mi bylo dáno, poněvadž on sám je vůdce moudrosti, ten, kdo řídí moudré. Neboť v jeho ruce jsme my i naše slova, všechna rozvaha a dovednost v díle.

Autor Knihy Moudrosti v jakémsi osobním vyznání a modlitbě velebí moudrost jako to zásadní v životě, jako největší dar. Moudrostí se ovšem nemyslí inteligence či chytrost ani selský rozum, nýbrž životní moudrost založená na víře, důvěře v Boží prozřetelnost a lásku. Moudrost, o níž autor mluví, je důležitější než všechno bohatství, moc a sláva, než všechny pozemské věci, protože zakotvuje člověka v Bohu, dovoluje mu žít dobrý život, využívat pozemské dary náležitým způsobem, tedy ve shodě s Boží vůlí. Je spojena s vděčností, neboť ve skutečnosti jsou všechny dobré věci v lidském životě darem od Boha.

Mt 23,8-12

Ježíš řekl svým učedníkům: „Nedávejte si říkat ‚mistr’, jenom jeden je váš Mistr, a vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚otec’, jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi. Ani si nedávejte říkat ‚učitel’, jenom jeden je váš Učitel – Kristus. Kdo je mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

K památce sv. Tomáše Akvinského, učitele církve, je tento text tak trochu paradoxní, neboť právě Tomáše Akvinského nazýváme učitelem. Navíc „otče“ se říká různým duchovním, takže tady se tradice církve Ježíšových slov zrovna nedrží. Ježíšova slova ovšem míří jako varování na ty, kdo by si chtěli osobovat zvláštní postavení a obdiv v rámci církve. Je opravdu zajímavé, že toto varování – na rozdíl od jiných Ježíšových slov – církev vážně nebrala a nebere. Církevní společenství má být společenství bratří a sester, těch, kdo si navzájem slouží svými dary, vytvářejí jednotu v úsilí o dobro celého společenství i společnosti jako takové (světa kolem). To je Ježíšova idea a přání. To je úkol, který svým následovníkům dává jako vážný závazek.