Středa 29. 1. 2025 – 3. týden vmezidobí

Žid 10,11-18

Každý (jiný) kněz stojí denně ve službě a znovu a znovu přináší stejné oběti, které však vůbec nemají sílu, aby zahladily hříchy. Avšak (Kristus) podal za hříchy jednu jedinou oběť, a pak se navždycky posadil po Boží pravici a teď už jen čeká, ‚až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož‘. Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti navždy ty, které posvětil. Ale i Duch svatý nám to dosvědčuje. Když totiž řekl: ‚Tuto smlouvu sjednám s nimi po těch dnech – praví Pán: svoje zákony jim vložím do srdce a do mysli jim je napíšu‘, pak dodává: ‚a na jejich hříchy a nepravosti už nevzpomenu‘. Kde však je odpuštění hříchů, není už (třeba) oběti za hřích.

Ježíšem končí starozákonní obětní kult, říká autor listu. Svou smrtí a zmrtvýchvstáním dokonal Ježíš obětní rituál na odstranění hříchu na cestě k Bohu. Hřích na zemi zůstal, jak nám ukazuje naše každodenní zkušenost, nezmizel jak mávnutím kouzelného proutku, ale zmizela jeho moc oddělit člověka od Boha, pokud člověk se k Ježíšově oběti připojí, pokud ji přijme jako základ své cesty k Bohu. Ježíšova oběť je univerzální, platná pro všechny časy i všechny lidi, avšak připojení se k ní, její přijetí, se může u každého člověka odehrávat jinak – pro někoho třeba až v okamžiku smrti, přechodu z tohoto pozemského života do jiné dimenze bytí. Jako pokřtění můžeme již teď v rámci svého pozemského bytí participovat na Ježíšově vítězství nad hříchem coby zavřenými dveřmi k naplnění života v Bohu.

Duchem sv. zde autor myslí jeho působení při vzniku Písma, především prorockým výroků. Ten, na nějž autor odkazuje, je z knihy Jeremiáš (31,33n).

Mk 4,1-20

(Ježíš) začal opět učit u moře. Shromáždil se u něho velký zástup. Vstoupil proto na loď na moři a posadil se. Celý zástup stál u moře na břehu. Učil je mnoho v podobenstvích a ve svém učení jim řekl: "Slyšte! (Jeden) rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padlo některé (zrno) na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali ho. Jiné padlo na kamenitou půdu, kde nemělo mnoho prsti; hned sice vyklíčilo, protože neleželo v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo ho, takže uschlo, protože nezapustilo kořeny. Jiné zrno padlo do trní; trní vzešlo a udusilo ho, takže nepřineslo plody. Jiné však padlo na dobrou půdu, vzešlo, rostlo a přineslo užitek: některé třicetinásobný, jiné šedesátinásobný, jiné stonásobný." A řekl: "Kdo má uši k slyšení, slyš!"

Když byl (později) sám, ptali se ho ti, kdo byli s ním, spolu s Dvanácti, (jaký smysl mají) podobenství. A řekl jim: "Vám je dáno tajemství Božího království, ale ostatním, kdo jsou mimo, se všechno předkládá v podobenstvích, `aby se stále dívali, ale neviděli, stále poslouchali, ale nerozuměli, aby se neobrátili a nebylo jim odpuštěno'." A řekl jim: "Nerozumíte tomu podobenství? Jak pak chcete porozumět všem ostatním podobenstvím? Rozsévač rozsévá slovo. Těmi na okraji cesty, kde se slovo rozsévá, (se rozumějí) ti, kteří ho slyší, ale hned přijde satan a obere je o slovo do nich zaseté. (Podobně je tomu) u těch, kde se rozsévá na skalnatou půdu: když to slovo slyší, hned ho s radostí přijmou, ale nemají v sobě kořen, jsou nestálí. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadají. U jiných se rozsévá do trní: ti slovo slyší, ale světské starosti, záliba v bohatství a všelijaké jiné vzniklé touhy slovo udusí, takže zůstane bez užitku. Těmi pak, u nichž je zaseto do dobré půdy, (se rozumějí) ti, kteří slovo slyší a přijímají a přinášejí užitek: třicetinásobný, šedesátinásobný i stonásobný."

Ježíš učil v podobenstvích, protože chtěl, aby lidé rozuměli tomu, co říká, aby si to dokázali nějak představit. Abstraktní teoretické výklady srdce nezapálí, člověkem nepohnou, jakkoliv mohou být pravdivé. Obrazy bral Ježíš ze života, ze své zkušenosti. Takové pole, o němž je řeč, lze i v dnešním Izraeli vidět. To, že učedníci tomu podobenství nerozumějí, se nám může jevit podivné, ale z hlediska tehdejšího hodnocení, to zas tak podivné není. A dokonce ani z dnešního ekonomického pohledu. Rozsévat tam, kde to nemá šanci na úspěch, je plýtvání. Přesto to rozsévač dělá. Ale ani u těch semen, která padla na úrodnou půdu, si rozsévač nemůže být výnosem jist. I když padla na stejně rodnou půdu, tak přesto přinesla různě velký užitek. Jde o Boží slovo. Rozsévač rozsévá velkoryse – slovo mohou slyšet všichni. Tou půdou je pak lidské nitro, kde záleží na tom, jak se k zasetému/slyšenému člověk postaví. To je to, co člověk může ovlivnit. Může být úhorem nebo úrodnou půdou. Výnos však už v jeho rukou není a vlastně nezáleží na tom, jak je veliký. Důležité je jenom, že nějaký je. Bůh není ekonom.