Čtvrtek 10. 4. 2025 – 5. týden postní
Gn 17,3-9
Abrám padl na svou tvář a Bůh s ním takto mluvil: „Hle, já jsem to – (to je) má smlouva s tebou: Staneš se otcem mnohých národů. Nebudeš se už jmenovat Abrám, ale tvé jméno bude Abrahám, neboť tě činím otcem mnohých národů. Učiním tě nadmíru plodným, rozmnožím tě v národy a králové z tebe vzejdou. Uzavřu svou smlouvu s tebou a s tvým potomstvem po tobě v jejich pokoleních jako smlouvu věčnou. Budu Bohem tobě i tvému potomstvu po tobě. Dám tobě i tvému potomstvu po tobě zemi, v níž přebýváš jako host, celou zemi kananejskou, ve věčné vlastnictví a budu jim Bohem.“ Bůh ještě řekl Abrahámovi: „Ty pak zachovávej mou smlouvu, ty i tvé potomstvo po tobě od pokolení do pokolení.“
Bůh opakuje a rozšiřuje Abrámovi své zaslíbení, jak je formulováno již na začátku 12. kapitoly a zároveň mu mění jméno, protože naplnění Božích příslibů znamená i pro Abráma změnu identity – už nebude ctitelem Velkého otce (nejspíš původního božstva, které uctíval), jak lze vykládat jeho jméno, nýbrž stane se Otcem velkého lidu, jak znamená jeho nové jméno Abrahám (jeho novou identitu mu daruje Bůh sám), nástrojem Božího vyvolení a požehnání pro ty, kdo z něho vzejdou. Do síly tohoto zaslíbení jsme jako potomci zahrnuti i my, jak píše apoštol Pavel, jestliže věříme v Boží jednání skrze Ježíše Krista – Abrahámova potomka. Zaslíbení dané Abrahámovi není žádný automatismus, jeho platnost je závislá na zachovávání smlouvy.
Jan 8,51-59
Ježíš řekl židům: „Amen, amen, pravím vám: Kdo zachovává mé slovo, neuvidí smrt navěky!“ Židé mu řekli: „Teď už jsme si jisti, že jsi posedlý zlým duchem. Umřel Abrahám, stejně i proroci a ty tvrdíš: ‚Kdo zachovává mé slovo, nezakusí smrt navěky!‘ Jsi ty snad větší než náš otec Abrahám? On umřel, stejně i proroci umřeli. Co ze sebe děláš?“ Ježíš odpověděl: „Kdybych oslavoval sám sebe, moje slova by nic neznamenala. Je to můj Otec, který mě oslavuje, o kterém vy říkáte: ‚Je to náš Bůh!‘ Vy jste ho nepoznali, já však ho znám; a kdybych řekl, že ho neznám, byl bych lhář stejně jako vy. Ale znám ho a zachovávám jeho slovo. Váš otec Abrahám zajásal, že uvidí můj den. Uviděl ho a zaradoval se.“ Židé mu namítli: „Není ti ještě ani padesát leta viděl jsi Abraháma!“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Dříve než byl Abrahám, já jsem.“ Tu popadli kameny, aby po něm hodili. Ježíš se však skryl a vyšel z chrámu.
Autor evangelia pracuje s pojmy, které dovolují dvojznačné chápání. Ježíš mluví o věčném životě, tedy o životě v Božím království (evangelista tento pojem nepoužívá a místo toho mluví o věčném životě), o životě mimo prostor a čas, který přišel zvěstovat a dosvědčit. Jeho oponenti jeho slova chápou doslova a logicky mu namítají, že nic takového není možné. To jim slouží k odsouzení a diskvalifikaci Ježíše a jeho učení. Ježíš na to kontruje jejich neznalostí Otce, jejich nechápavostí toho, kdo Bůh ve skutečnosti je, tedy kritizuje jejich představy o Bohu, protože si myslí, že mají na pravdu patent a Boha „v hrsti“. Odhalení jejich nekompetentnosti je nakonec rozzuří, že se pokusí Ježíše zabít, ukamenovat jako heretika. Ježíš ze sebe nedělá mučedníka a prostě zmizí, ukryje se.
Existuje velmi důležité ignaciánské pravidlo, že druhému je třeba naslouchat a brát jeho slova v pozitivním smyslu, a pokud nedojde k porozumění, tak se zeptat na vysvětlení. Nárok na pravdu si člověk osobuje téměř automaticky, proto je třeba se učit naslouchat, přemýšlet, hodnotit a rozlišovat. A nikdy není dovoleno jednoduše ztotožnit člověka s jeho slovy, onálepkovat jej, jako kdyby to byla celá jeho realita. Farizejové evidentně žádnou pravdu nehledali, o porozumění neusilovali. Avšak pokud druhý není ochoten hrát férovou hru, není třeba se snažit s ním komunikovat za každou cenu. Někdy je nejlepším řešením odejít a nechat odpůrce a oponenty být. Skutečný dialog nastává, když obě strany skutečně hledají pravdu a vzájemné porozumění. Opravdový dialog není snadný, vyžaduje trpělivost a odvahu umenšit své já, dopřát druhému dostatek místa. Proto papež František tak vyzývá k naslouchání, tolik si cení této schopnosti. Bez hlubokého naslouchání, jež jde často za slova či pod slova, nemůže dojít k srozumění na existenciální rovině.
