Sobota 19. 4. 2025 – Bílá sobota, vigilie
7 starozákonních čtení připravuje vyvrcholení v novozákonních textech. Tato čtení se opakují každý rok.
Řím 6,3-11
(Bratři!) My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem. Neboť jestliže jsme s ním srostli tak, že jsme mu podobní v jeho smrti, budeme mu tak podobní i v jeho zmrtvýchvstání. Vždyť přece víme, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby ztratila svou moc hříšná přirozenost a my abychom už hříchu neotročili. Neboť kdo umřel, je osvobozen od hříchu. Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. Kdo umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem.
Pavel svým adresátům v Římě připomíná, co znamená křest, k čemu je zavazuje. A to, k čemu je zavazuje, je docela „pozemské“, totiž život pro dobro, zřeknutí se egoismu a zla v jakékoliv podobě. To sice není tak jednoduché, ale v síle napojení na Boha, to je možné. Křest znamená přerušení „pupeční šňůry“ ke zlu. Nový život neznamená popření toho dosavadního, ale jeho naplnění ve světle Boží lásky.
Lk 24,1-12
Prvního dne v týdnu časně ráno přišly (ženy) ke hrobu a nesly vonné oleje, které si připravily. Nalezly kámen od hrobu odvalený, a když vešly, tělo Pána Ježíše nenašly. A jak nad tím byly v rozpacích, najednou u nich stáli dva muži v oslnivě bílém rouchu. Zmocnila se jich bázeň a sklopily oči k zemi. Muži jim řekli: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám říkal, když byl ještě v Galileji: Syn člověka musí být vydán do rukou hříšným lidem, být ukřižován a třetího dne vstát.“ Vzpomněly si na ta jeho slova, vrátily se od hrobu a oznámily to všechno jedenácti (učedníkům) a všem ostatním. Byly to Marie Magdalská, Jana a Marie, (matka) Jakubova; a ještě některé jiné, které byly s nimi, to všechno pověděly apoštolům. Těm ta slova připadala jako plané řeči a nevěřili jim. Petr se však zvedl a běžel k hrobu. Naklonil se dovnitř a viděl jen pruhy plátna. Vrátil se celý udiven nad tím, co se stalo.
Ženy se nedají odbýt, ženy jsou vždy tam, kde je zapotřebí věrnosti, lásky a vytrvalosti. Jdou ke hrobu, protože pohřeb nebyl řádně dokončen. Ale jsou vyvedeny z omylu – minulost je minulostí, naděje se proměnila v realitu. Nelze hledat živého mezi mrtvými. Jen muži mají své poznání, svá přesvědčení, svou nezlomnou logiku, a tak učedníci ženám neuvěří, když jim onu jasnou pravdu o skončené minulosti vyloží. Ženy žijí ze setkání, Petr je udiven a vidí jen prázdno. Ti zbylí zůstávají zajati v minulosti. Krok z minulosti do přítomnosti může udělat jen ten, kdo neztratil naději.
