Dan 3,14-20.91-92.95

¹⁴Nabukadnezar jim řekl: „Je to pravda, Šadrachu, Mešachu a Abednego, že nectíte mé bohy a neklaníte se zlaté soše, kterou jsem vztyčil? ¹⁵Jste teď připraveni, jakmile uslyšíte roh, píšťalu, citeru, harfu, cimbál, buben a všechnu tu hudbu, padnout a klanět se té soše, kterou jsem vyrobil? Jestli se nepokloníte, budete ihned hozeni do rozpálené ohnivé pece! A který bůh by vás mohl zachránit z mé moci?“ ¹⁶„Na to ti, Nabukadnezare, nepotřebujeme sami odpovídat,“ řekli králi Šadrach, Mešach a Abednego. ¹⁷„Jestli nás Bůh, kterého ctíme, bude chtít zachránit, zachrání nás z rozpálené ohnivé pece i ze tvé moci, králi.

¹⁸A i kdyby ne, vezmi na vědomí, králi, že tvé bohy ctít nebudeme a zlaté soše, kterou jsi vztyčil, se nepokloníme.“ ¹⁹Nabukadnezar se na Šadracha, Mešacha a Abednega rozzuřil. S tváří zkřivenou vztekem ihned poručil rozpálit tu pec sedmkrát více, než se rozpalovala obvykle, ²⁰a největším silákům ze svého vojska přikázal, ať Šadracha, Mešacha a Abednega svážou a hodí je do rozpálené ohnivé pece.

(B21)

(Najednou) král Nabuchodonosor užasl, rychle vstal a řekl svým dvořanům: „Cožpak jste nevhodili tři svázané muže doprostřed ohně?“ Odpověděli a řekli králi: „Ano, králi!“ (Král) pravil: „Hle já vidím čtyři muže rozvázané, jak se procházejí uprostřed ohně, není na nich úhony a vzhled čtvrtého je podobný Božímu synu.“ Tu zvolal Nabuchodonosor: „Požehnaný Bůh Šadrachův, Mešachův a Abednegův, jenž poslal svého anděla a vysvobodil své služebníky, kteří v něj důvěřovali! Přestoupili královský rozkaz a vydali svá těla, aby nemuseli uctívat žádného boha, jedině Boha svého, a klanět se mu.“

(Liturgický překlad)

Část příběhu o třech mládencích v rozpálené peci patří k deuterokanonickým dodatkům ke knize Daniel, proto není obsažena ve všech vydáních bible. Protestantská vydání neobsahují verše 34-95. Oni tři mládenci jsou společníky Danielovými, kteří byli společně s ním vychováváni v babylonském zajetí na královském dvoře. Přes všechny svody babylonského způsobu života, kultury a nádhery si zachovali víru svých předků, kterou osvědčili i v konfrontaci, když měli uctívat modlu. Protože byli veřejně obviněni, nezbylo králi Nabuchodonosorovi (Nabukadnezarovi) než je potrestat. Trest se ovšem změnil ve vítězství oněch tří věrných mladíků, které nespočívalo tolik v jejich zázračné záchraně jako v „obrácení“ krále. Je evidentní, že nejde o historické vyprávění, nýbrž o poučný příběh, který chce podtrhnout důležitost věrnosti pravému Bohu, tedy víře otců, víře předávané po generace a spočívající na zkušenosti s Hospodinem. Věrnost vlastnímu přesvědčení, pro nějž je člověk ochoten se dát plně k dispozici, a to až k oběti života, může mít velkou přesvědčivou sílu, která možná pohne protivníky alespoň k zamyšlení. Tato věrnost nakonec dovolí Bohu, aby skrze ni způsobil zázrak změny smýšlení.

Protokanonický text (verše 28-33) toto obrácení krále Nabuchodonosora uvádí velmi barvitě:

²⁸Nabukadnezar tehdy prohlásil: „Požehnán buď Bůh Šadrachův, Mešachův a Abednegův, jenž poslal svého anděla a zachránil své služebníky, kteří se na něj spolehli! Vzepřeli se dokonce i královskému rozkazu a raději by položili život, než aby sloužili a klaněli se jinému bohu, než je jejich Bůh. ²⁹Proto nařizuji lidem všech národů a jazyků: Kdokoli by se rouhal Bohu Šadrachovu, Mešachovu a Abednegovu, bude rozčtvrcen a jeho dům obrácen v smetiště. Žádný jiný Bůh přece nedokáže zachránit jako tento!“ ³⁰Král se pak postaral, aby se Šadrachovi, Mešachovi a Abednegovi v babylonské provincii dobře dařilo. ³¹Král Nabukadnezar lidem všech národů a jazyků v celém obydleném světě: Hojný pokoj vám! ³²S potěšením vám dávám na vědomost divy a zázraky, které při mně vykonal Nejvyšší Bůh. ³³Jak nesmírné jsou jeho divy, jak mocné jeho zázraky! Jeho království trvá navěky, jeho vláda nad všemi pokoleními!

(Dan 3,28-33, B21)

Jan 8,31-42

³¹Židům, kteří mu uvěřili, Ježíš řekl: „Když zůstanete v mém slově, budete opravdu mými učedníky. ³²Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí.“ ³³„Jsme Abrahamovo símě!“ ohradili se. „Nikdy jsme nikomu neotročili. Jak můžeš říkat: ‚Budete svobodní’?“ ³⁴Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, říkám vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. ³⁵A otrok nezůstává v domě navždy, navždy zůstává syn. ³⁶Když vás Syn vysvobodí, budete opravdu svobodní. ³⁷Vím, že jste Abrahamovo símě, ale chcete mě zabít, protože mé slovo u vás nemá místo. ³⁸Já mluvím o tom, co jsem viděl u svého Otce; vy zase děláte, co jste slyšeli od svého otce.“ ³⁹„Náš otec je Abraham,“ odpověděli mu. „Kdybyste byli děti Abrahama,“ řekl jim Ježíš, „dělali byste Abrahamovy skutky. ⁴⁰Vy mě ale chcete zabít – člověka, který vám pověděl pravdu, kterou slyšel od Boha. To Abraham nedělal. ⁴¹Vy děláte skutky svého otce.“ „My jsme se nenarodili ze smilstva,“ odpověděli. „Máme jednoho Otce, Boha!“ ⁴²Ježíš jim řekl: „Kdyby byl vaším Otcem Bůh, milovali byste mě, protože jsem vyšel z Boha a od něj přicházím. Nepřišel jsem sám od sebe, to on mě poslal.

Liturgické čtení Janova evangelia pokračuje v tématu Ježíšových sporů s odpůrci, jež se stále vyhrocují. Víra těch, kdo v něj uvěřili na základě jeho slov (tím končil včerejší úryvek), neměla velkou hloubku a Ježíš odhaluje jejich skutečné smýšlení, když jim nabízí poznání pravdy, tj. skutečné přijetí sebe jakožto poslaného od Otce, jakožto Syna Božího. To je pro ně příliš, protože jsou v zajetí vlastní interpretace toho, co je vůle Boží, vlastního obrazu Boha. Ježíš nijak nezpochybňuje pravost jejich původu, založení víry, ale snaží se jim ukázat, že ji interpretují špatně, že mají tendenci Bohu předepisovat, co smí a nesmí, co může a nemůže být, a nejsou ochotni vidět skutečnost takovou, jaká je. Jsou příliš zaujati sami sebou a svou důstojností, svůj sebeklam nevidí. Svoboda, kterou jim nabízí, přesahuje horizont jejich smýšlení, jejich víry. Jsou spokojeni sami se sebou.

Ježíšova debata s jeho soukmenovci, jak ji podává Janovo evangelium, odráží situaci křesťanů tzv. janovských obcí, když byli kvůli své víře v Ježíše jakožto Božího Syna vyobcováváni z židovského společenství (synagogy) někdy ke konci 1. století n. l. Zároveň klade otázku po smysluplnosti tradice a její životnosti či strnulosti. Zatímco příběh tří mládenců ukazuje nosnost živé tradice, tedy tradice, která udržuje člověka naživu, zakotvuje ho, aby mohl obstát v konfrontaci s jinými tradicemi (často nepřátelskými a neslučitelnými s jeho vírou), tak polemika Ježíše s jeho okolím ukazuje tradici, která je již tak ztuhlá a neživá, že nedovoluje vidět očividné věci, nedovoluje člověku se pohnout z místa, relativizovat sebe sama. Taková tradice vede k záhubě živé víry. Není ovšem vždy tak snadné najít při rozhodování hranici mezi nimi. Je k tomu zapotřebí odvahy i pokory – odvahy k opuštění toho, co již neslouží růstu, ke kroku do nejistoty, ale i odvahy k omylu, a pokory ve vědomí, že se mohu mýlit, že nejsem pánem situace, i pokory ve vztahu k Bohu a k druhým lidem.

Podnět: Je pro mě tradice víry, v níž stojím, skutečně důležitá? Pokud ano, v čem? Jak se to v mém životě projevuje?

Vrátit se na všechna Zamyšlení ...