Iz 49,1-6
Slyšte mě, ostrovy, daleké národy, dávejte pozor! Hospodin mě povolal z života mateřského; od nitra mé matky připomínal moje jméno. 2Učinil má ústa ostrým mečem, skryl mě ve stínu své ruky. Udělal ze mne výborný šíp, ukryl mě ve svém toulci. 3Řekl mi: "Ty jsi můj služebník, Izrael, v tobě se oslavím." 4Já jsem však řekl: "Nadarmo jsem se namáhal, svou sílu jsem vydal pro nicotný přelud." A přece: U Hospodina je mé právo, můj výdělek u mého Boha. 5A nyní praví Hospodin, který mě vytvořil jako svého služebníka už v životě matky, abych k němu přivedl Jákoba nazpět, byť i nebyl shromážděn Izrael. Stal jsem se váženým v Hospodinových očích, můj Bůh je záštita moje. 6On dále řekl: "Nestačí, abys byl mým služebníkem, který má pozvednout Jákobovy kmeny a přivést zpátky ty z Izraele, kdo byli ušetřeni; dal jsem tě za světlo pronárodům, abys byl spása má do končin země."
(ČEP)
Další z písní Služebníka Hospodinova. Skrze tohoto Služebníka Hospodin dosáhne svého cíle, i když onen služebník má své pochybnosti, prožívá frustraci z toho, že jeho námaha nedošla takového výsledku, jaký by si přál. Nicméně Hospodin skrze něj hodlá jednat dále, ba dokonce jeho úkol rozšiřuje. Už nejde jen o rozptýlený Izrael, jde o záchranu celého světa. Není věcí lidskou, aby člověk hodnotil úspěchy či neúspěchy své námahy v krátkodobé perspektivě. Člověk chce vidět plody své práce, ale práce s druhými a pro druhé je přináší často v nedohlednu. To zažívá každý rodič, učitel, sociální či pastorační pracovník, kněz… Lidé nejsou materiál, a tak jejich „opracování“ se nedá měřit lidskými měřidly. Bůh má jiný čas a je na něm, aby dal plodům lidské práce dozrát, až je to příhodné. Žádná kvalifikovaná, poctivá a z lásky vynaložená námaha není zbytečná.
Jan 13,21-33.36-38
21Když to Ježíš řekl, v hlubokém zármutku dosvědčil: "Amen, amen, pravím vám, jeden z vás mě zradí." 22Učedníci se dívali jeden na druhého v nejistotě, o kom to mluví. 23Jeden z učedníků, kterého Ježíš miloval, byl u stolu po jeho boku. 24Na toho se Šimon obrátil a řekl: "Zeptej se, o kom to mluví!" 25Ten učedník se naklonil těsně k Ježíšovi a zeptal se: "Pane, kdo to je?" 26Ježíš odpověděl: "Je to ten pro koho omočím tuto skývu chleba a podám mu ji." Omočil tedy skývu, vzal ji a dal Jidášovi Iškariotskému, synu Šimonovu. 27Tehdy, po té skývě vstoupil do něho satan. Ježíš mu řekl: "Co chceš učinit, učiň hned!" 28Nikdo u stolu nepochopil, proč mu to řekl. 29Protože měl Jidáš u sebe pokladnici, domnívali se někteří, že ho poslal nakoupit, co potřebují na svátky, nebo dát něco chudým. 30Jidáš přijal skývu, a hned vyšel ven. Byla noc. 31Když Jidáš vyšel ven, Ježíš řekl: "Nyní byl oslaven Syn člověka a Bůh byl oslaven v něm; 32Bůh jej také oslaví v sobě a oslaví jej hned. 33Dítky, ještě jen krátký čas jsem s vámi. Budete mě hledat, a jako jsem řekl Židům, tak nyní říkám i vám: Kam já odcházím, tam vy přijít nemůžete. 34Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. 35Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým." 36Šimon Petr mu řekl: "Pane, kam odcházíš?" Ježíš odpověděl: "Kam já jdu, tam mne nyní následovat nemůžeš; budeš mne však následovat později." 37Šimon Petr mu řekl: "Pane, proč tě nemohu nyní následovat?" Svůj život za tebe položím." 38Ježíš odpověděl: "Svůj život za mne položíš? Amen, amen, pravím tobě: Než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš."
(ČEP)
Na závěr svého života a veřejného působení slaví Ježíš se svými učedníky večeři na rozloučenou (u Jana to není pesachová večeře, nýbrž večeře na rozloučenou těsně před velikonočními svátky). Při této večeři Ježíš nejen myje učedníkům nohy, ale také jim otevírá bezprostřední budoucnost – svou i jejich. Jidáš se v Janově podání mění v postavu téměř satanskou. Jeho zrada nespočívá primárně v tom, že prozradí, kde Ježíše jeho odpůrci najdou (Ježíš by v neodvratném konfliktu s veřejnou mocí židovskou i římskou tak jako tak skončil na popravišti), nýbrž v tom, že od Ježíše odpadl, že zradil ono přátelství, které mezi nimi bylo, že zradil nejen Ježíše, ale také sám sebe. Přestal mu věřit, přestal počítat s Bohem jako s tím, kdo určuje dějiny, a chtěl dění vzít do svých rukou. Liturgické čtení sice vynechává verše 34 a 35, protože chce udržet linii hovoru o Ježíšově odcházení, ale ony věty o novém přikázání, o přikázání lásky až na kraj, k vydání života (jak to činí Ježíš), tvoří jakýsi protiklad právě k té Jidášově zradě přátelství a lásky, k odpadu, k prosazení sebe sama.
Ani učedníci v čele s Petrem nechápou závažnost situace, což Petr dotvrzuje svými nepromyšlenými slovy. Jen dobrá vůle často nestačí na to, aby byl člověk schopen dostát svým slibům a rozhodnutím. Je třeba vidět své možnosti reálně, což Petr posléze také pochopí.
Při této večeři se jako důležitá postava objevuje bezejmenný učedník, kterého Ježíš miloval (milovaný učedník), ten, který mu leží doslova v náručí, tedy na srdci (řecké slovo „kolpos“ znamená prsa, hruď, náruč, klín – tak jako Syn spočívá v náručí Otcově – Jan 1,18, tak milovaný učedník spočívá v náručí Ježíšově). Tento učedník je ztělesněním základního principu, na němž mají stát vztahy mezi učedníky, a to lásky. Proto stojí v dalším vyprávění Janova evangelia v jakémsi kontrapunktu k Petrovi, jenž je v tomto ohledu ztělesněním lidské autority. Ta ovšem bez lásky ztrácí svou účinnost. A na to milovaný učedník svým bytím poukazuje.
Podnět: České úsloví říká: „dvakrát měř, jednou řež“. Co mohu teď zodpovědně udělat pro své přátele, pro ty, které miluji, nebo i ve vztahu k Bohu?
