Sk 2,36-41
36Ať tedy všechen dům Izraele s jistotou ví, že Bůh učinil toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali, i Pánem i Mesiášem.“ 37Když to uslyšeli, byli hluboce zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, muži bratři?“ 38Petr jim «řekl»: „Učiňte pokání a každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše Mesiáše na odpuštění svých hříchů, a přijmete dar Ducha svatého. 39Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem, kteří jsou daleko a které si povolá Pán, náš Bůh.“ 40A ještě mnoha jinými slovy to dosvědčil a vyzýval je: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ 41Ti, kteří «radostně» přijali jeho slovo, byli pokřtěni; a toho dne bylo přidáno asi tři tisíce duší.
(ČSP)
Jde o závěr Petrovy řeči, kterou měl o Letnicích pro shromážděné Židy, kteří přišli na tento svátek (jeden z poutních svátků – zemědělsky dožínky) do Jeruzaléma. Petr ty, kdo byli osloveni jeho řečí, vyzývá, aby se obrátili a dali se pokřtít. Sloveso metanoein, často překládané jako činit pokání (což máme spojeno se „sypáním popela na hlavu“, vyznáním hříchů apod.), je přesnější překládat jako změnit smýšlení, obrátit se, což je ten základní krok. Petr vyzývá své posluchače, aby změnili svůj názor na Ježíše, aby se vzdali svých omezených představ o Bohu a jeho působení a přijali novou realitu, kterou Ježíš ve svém působení, ve své smrti a zmrtvýchvstání představuje. Tento krok je završen křtem, jehož potvrzením je dar Ducha sv., který jim umožní chápat to, co je pouhým lidským rozumem těžko uchopitelné. Důležitý je onen poukaz na tradování víry, resp. zvěsti o naplnění Božích zaslíbení v Ježíšovi. Tato zaslíbení mají platnost až do konce dějin. Zároveň to znamená poukaz na pokračování společenství víry – církve. Ony Letnice po Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání jsou časem zrození církve jako širokého společenství Ježíšových učedníků a následovníků – už nejenom Dvanácti a těch, kdo patřili do širšího okruhu přímých učedníků a očitých svědků. Církev je založena na svědectví těchto očitých svědků, ale žije z daru Ducha sv., jenž jim zprostředkovává poznání Ježíše Krista. Tradování zvěsti o Ježíšovi (tradování víry) již není omezeno jen na ty, kdo měli možnost kontaktu s pozemským Ježíšem z Nazareta, nýbrž se šíří i na základě zkušenosti se zmrtvýchvstalým Pánem, na základě osobní zkušenosti víry.
Jan 20,11-18
11Marie stála venku před hrobem a plakala. Jak plakala, naklonila se do hrobu 12a uviděla dva anděly v bílém rouchu sedící na místě, kde leželo Ježíšovo tělo; jednoho u hlavy a druhého u nohou. 13A ti jí řekli:„Ženo, proč pláčeš?“ Řekla jim:„Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili.“ 14Když to řekla, otočila se dozadu a uviděla tam stát Ježíše; nevěděla však, že je to Ježíš. 15Ježíš jí řekl: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ Ona mu v domnění, že je to zahradník, řekla: „Pane, jestliže tys ho odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já si ho vezmu.“ 16Ježíš jí řekl: „Marie!“ Ona se otočila a hebrejsky mu řekla: „Rabbuni“, což znamená ‚Učiteli‘. 17Ježíš jí řekl: „Nedrž se mne, neboť jsem ještě nevystoupil ke «svému» Otci. Jdi k mým bratřím a řekni jim: ‚Vystupuji k Otci svému i k Otci vašemu, k Bohu svému i k Bohu vašemu.‘“ 18Marie Magdalská šla a zvěstovala učedníkům: „Viděla jsem Pána“, a oznámila jim to, co jí řekl.
(ČSP)
Marie Magdaléna je typickým příkladem člověka, který vroucně miluje, ale je po ztrátě milované osoby tak orientován do minulosti, že nevidí přítomnost, natož naději do budoucnosti. Stále hledá ztracené tělo, to jediné, co ještě z Ježíšovy osoby zbylo. Alespoň tak to vidí ona. Otočit se z minulosti k přítomnosti (z hledění do temnoty hrobu do jasu zahrady) je pro ni možné teprve, když je konfrontována s realitou otázkou andělů. Ale i potom na stejnou otázku od neznámé postavy zprvu opakuje své schéma: dej mi to tělo, dej mi to, na čem lpím jako na posledním zbytku své lásky. Teprve když je zasažena oslovením, když ji Ježíš volá jejím jménem, se obrátí k přítomnosti skutečně a začne opouštět minulost. Ale ani tehdy ne ještě definitivně – snaží se Ježíše podržet pro sebe. Teprve když je pověřena úkolem, když musí opustit definitivně svou fixovanost na minulost, se skutečně obrátí a je schopna překročit sebe sama a stát se nositelkou zvěsti o Ježíšově zmrtvýchvstání.
Mariino obrácení tedy spočívá v opuštění fixace na minulost, na utkvělé představy, na emoce, na potřebu „vlastnění“. To jí dovolí přijmout novou realitu přítomnosti a naděje do budoucnosti a naplnit poslání, které pro ni znamená službu této nové realitě, překročení osobních plánů či tužeb a uspokojení emocí.
Podnět: Od čeho se musím osvobodit z minulosti, aby bylo možné přijmout přítomnost a budoucnost?
