Sk 3,1-10
Petr a Jan vystupovali o třetí hodině odpoledne – hodině modlitby – do chrámu. 2Právě tam přinášeli nějakého muže, který byl chromý již od lůna své matky; každý den ho kladli k bráně chrámu, které se říkalo ‚Krásná‘, aby ty, kdo vcházeli do chrámu, prosil o almužnu. 3Když uviděl Petra a Jana, jak se chystají vejít do chrámu, prosil o almužnu. 4Petr s Janem se na něj upřeně zadívali a řekli: „Pohleď na nás!“ 5Pozorně je sledoval a očekával, že od nich něco dostane. 6Petr však řekl: „Stříbro a zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského «vstaň a» choď!“ 7Uchopil ho za pravou ruku a pozdvihl jej. Ihned se zpevnily jeho nohy a klouby. 8Postavil se, vyskakoval a chodil. Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal a chválil Boha. 9A všechen lid ho spatřil, jak chodí a chválí Boha. 10Poznali ho, že je to ten, který kvůli almužně sedal u ‚Krásné brány‘ chrámu, a byli naplněni úžasem a ohromením nad tím, co se mu přihodilo.
(ČSP)
Skutky apoštolů vyprávějí, jak Petr a Jan vrátili zdraví člověku, který byl chromý od narození. Příběh nápadně připomíná zázračné působení Ježíše Krista. Autor Skutků tím dává najevo, že církev nese Ježíšovo charisma uzdravování dějinami dál. Při bližším zamyšlení bychom museli konstatovat, že to není zcela reálný příběh, neboť člověk, který nikdy nechodil, není schopen z ničeho nic chodit. I děti se musejí naučit chodit. Autorovým záměrem bylo zdůraznit, jak velikou moc Petr a Jan ve jménu Ježíšově měli, když dokázali právě takovou věc (poukaz na postižení od narození slouží právě k tomuto zdůraznění). Nejsou to de facto Petr a Jan, kdo uzdravují, nýbrž Ježíš. Stejně jako Ježíšovy mocné činy i tento, jejž působí Ježíš jako ten, kdo vstal z mrtvých a je povýšen na nebesa, jsou znamením, že Boží království je v Ježíšovi a jeho následovnících přítomné.
Dnes se takovéto zázraky nedějí tak snadno a očividně, ale přece se dějí jako věci, dá se říci „normální“, a to prostřednictvím lékařů a dalších lidí, kteří charisma uzdravovat v nejširším slova smyslu nesou dál. Je na místě být také naplněn úžasem a vděčností, když se člověk setká s uzdravujícím působením nějaké osoby či týmu lidí.
Lk 24,13-35
13A hle, téhož dne šli dva z nich do vesnice jménem Emaus, vzdálené «sto» šedesát stadií od Jeruzaléma, 14a rozmlouvali spolu o tom všem, co se přihodilo. 15A stalo se, jak tak spolu rozmlouvali a probírali to, že se k nim přiblížil sám Ježíš a šel s nimi. 16Ale jejich oči byly drženy, takže ho nepoznali. 17Řekl jim:„O jakých věcech to spolu cestou rozmlouváte?“ I zůstali stát zasmušilí. 18Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl:„Ty jsi snad jediný, kdo pobývá v Jeruzalémě a nedověděl se, co se v něm v těchto dnech stalo!“ 19I řekl jim:„Co to je?“ Oni mu řekli:„To s Ježíšem Nazaretským, který byl muž prorok mocný v činu i slově před Bohem i přede vším lidem; 20jak ho velekněží a naši vládci vydali k odsouzení na smrt a ukřižovali ho. 21My jsme však doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale přes to všechno je to už třetí den od toho, kdy se to stalo. 22Některé z našich žen nás však ohromily. Byly zrána u hrobky, 23a když nenalezly jeho tělo, přišly a říkaly, že měly dokonce vidění andělů, kteří řekli, že je živ. 24A někteří z těch, kteří byli s námi, odešli k hrobce a nalezli vše tak, jak řekly i ženy, jeho však nespatřili.“
25A on jim řekl:„Ó nerozumní a zpozdilého srdce, abyste věřili tomu všemu, co mluvili proroci! 26Což to neměl Kristus vytrpět a vejít do své slávy?“ 27A začal od Mojžíše a od všech proroků a vysvětlil jim ve všech Písmech to, co o něm bylo napsáno. 28Přiblížili se k vesnici, kam šli, a on si počínal, jako by chtěl jít dál. 29Oni však na něho naléhali slovy:„Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se již nachýlil.“ I vstoupil, aby s nimi zůstal. 30A stalo se, když s nimi zaujal místo u stolu, že vzal chléb, požehnal, rozlomil a podával jim.
31Vtom se jim otevřely oči a poznali ho; ale on se pro ně stal neviditelným. 32A řekli si spolu: „Což v nás srdce nehořelo, když k nám na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ 33A v tu hodinu vstali, vrátili se do Jeruzaléma a nalezli shromážděných těch jedenáct i ty, kteří byli s nimi, 34a ti jim říkali, že Pán byl skutečně probuzen z mrtvých a ukázal se Šimonovi. 35A oni vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat při lámání chleba.
(ČSP)
Cesta emauzských učedníků je příběhem o cestě víry. Dva frustrovaní učedníci odcházejí z místa (Jeruzaléma), protože přišli o všechny naděje, a cestou se ve své beznaději ještě podporují, takže svět a události kolem sebe přestávají vnímat. Ježíš, který se k nim přidá, aniž si toho zprvu všimnou, se nechá od nich poučit, dopřeje jim, aby svou frustraci ventilovali, ba dokonce aby ho „poučili“. Když je nechá vypovídat, tak převezme iniciativu a začne jim objasňovat, jak je třeba věcem rozumět. Poslouchají s napětím, ale stále jim nedochází, že ten jejich průvodce je nějak zvláštní. To jim dojde až při večeři, při lámání chleba. Ale to už tam Ježíš pro jejich zrak není přítomný, protože to už nepotřebují. Prožitek Ježíšovy blízkosti jim otevřel oči pro novou realitu. Tak se okamžitě vrátí tam, odkud frustrovaní odešli. Tam najdou ostatní s podobnou zkušeností.
Autor evangelia svou narativní teologií sděluje svým adresátům, tedy i nám, jak je možné Ježíše najít: ve sdílení zkušenosti na životní cestě, v naslouchání Písmu (čtení Písma), ve slavení eucharistie. Ježíš je ten, kdo napřed naslouchá, pak teprve člověka vede, je proto důležité s ním mluvit, a to i o svých frustracích, strachu, emocích, o všem – o samotě i ve společenství. Pokud ovšem ve společenství se budeme pouze utvrzovat v negativním prožívání reality bez vztahu k Ježíši, pokud mu v našem společném „nářku“ nedáme prostor, nic se neuděje, jen naše frustrace vzroste, místo abychom dospěli k naději.
Podnět: Děkovat a prosit za všechny, kteří dnes bojují o životy druhých, o jejich uzdravení (nejen fyzické).
