Sk 5,34-42
34Tu povstal ve veleradě jeden farizeus jménem Gamaliel, učitel Zákona, kterého si vážil všechen lid; poručil, aby ty lidi na chvíli vyvedli ven, 35a řekl jim:„Muži Izraelci, dobře si rozvažte, co s těmito lidmi uděláte. 36Neboť před nedávnem povstal Theudas a říkal, že on je někým «velikým»; i připojil se k němu počet asi čtyř set mužů. Byl však zabit, a všichni, kteří ho poslouchali, byli rozptýleni a obráceni vniveč. 37Po něm povstal ve dnech soupisu Juda Galilejský a strhl za sebou lid; také on byl zničen a «všichni», kteří ho poslouchali, byli rozptýleni.
38Proto vám nyní pravím: Nechte tyto lidi a propusťte je. Je-li tento plán či toto dílo z lidí, zanikne; 39je-li však z Boha, nebudete je moci zničit – abyste snad nakonec nebyli nalezeni jako ti, kdo bojují proti Bohu.“ Poslechli ho, 40zavolali apoštoly, zmrskali je a přikázali jim, aby nemluvili v Ježíšově jménu, a propustili je. 41Oni tedy šli z velerady a radovali se, že byli uznáni za hodné, aby byli potupeni pro to jméno. 42Každý den v chrámě a po domech nepřestávali učit a zvěstovat Krista Ježíše.
(ČSP)
I ve veleradě se našel rozumný člověk, který si nenechal zatemnit rozum nevolí či závistí, a to učitel Zákona Gamaliel, a navrhuje použitelné řešení s odkazem na relativně nedávné události. Autor Skutků tu sice zaměnil pořadí událostí (Juda Galilejský je podle Josefa Flavia považován za strůjce povstání proti Quiriniovu soupisu v r. 6 n. l. a společně s farizejem Saddokem za zakladatele radikálního hnutí zelótů; Theudas vyvolal povstání v roce 44 n. l. a byl zabit Římany), ale pro obsah sdělení to není důležité. Obě povstání byla potlačena, protože se ukázalo, že jsou jen lidskou záležitostí, vedenou nacionalistickými, politickými i osobními ambicemi. To, co je čistě lidské, se rozpadne, avšak to, za čím stojí svou autoritou Bůh, přetrvá, i když to zpočátku tak nevypadá. Velerada sice na apoštoly aplikovala synagogální trest, ale musela je pak propustit; z jejích zákazů si apoštolové stejně nic nedělali a neohroženě působili dál, ba ve stylu Ježíšových blahoslavenství jsou na prožitou potupu hrdí.
O neohroženosti apoštolů referuje autor Skutků vlastně stále, takže nás jejich statečnost a oddanost už ani nepřekvapuje. V kontextu vyprávění je však zajímavou postavou právě onen učitel Zákona Gamaliel, který se nenechá strhnout emocemi ani davovou psychózou a prokazuje dostatek odvahy postavit se ostatním a apelovat v daném grémiu na rozum a víru, protože násilná cesta (zákazy, likvidace) se míjí účinkem. Jeho postoj je poučný i pro současnost.
Jan 6,1-15
Potom Ježíš odešel na druhý břeh Galilejského neboli Tiberiadského moře. 2Šel za ním velký zástup, protože viděli znamení, která činil na nemocných. 3Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. 4Byly blízko velikonoce, židovský svátek. 5Když Ježíš pozdvihl oči a uviděl, že k němu přichází velký zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se tito lidé najedli?“ 6To říkal, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce dělat. 7 Filip mu odpověděl: „Ani chleby za dvě stě denárů nestačí, aby si každý trochu vzal.“ 8Jeden z jeho učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra, mu řekl: 9„Tady je chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro takové množství!“ 10Ježíš řekl: „Postarejte se, ať se lidé posadí.“ Na tom místě bylo mnoho trávy. I posadili se muži v počtu asi pěti tisíc. 11Ježíš vzal ty chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím; stejně i z ryb dostali, kolik chtěli. 12Když se nasytili, řekl svým učedníkům:„Seberte zbylé úlomky, aby nic nepřišlo nazmar.“ 13Sebrali je tedy a úlomky z těch pěti ječných chlebů, které přebyly těm, kteří se najedli, naplnili dvanáct nůší. 14Když ti lidé viděli znamení, které «Ježíš» učinil, říkali: „To je skutečně ten Prorok, který má přijít na svět.“ 15Když Ježíš poznal, že se chystají přijít a zmocnit se ho, aby ho učinili králem, odešel opět na horu, zcela sám.
(ČSP)
Zázračné rozmnožení chlebů (a ryb) je známé i ze synoptické tradice (Mk a Mt vyprávějí dokonce o dvou). Ježíš je nejenom někým, kdo koná mocné skutky, nýbrž i tím, kdo má o lidi starost, kdo vnímá jejich lidské potřeby – a to dříve, než je lidé vysloví. Jak je pro Janovo evangelium příznačné, hrají tu významnou roli jiné postavy z okruhu Dvanácti než u synoptiků – zde Filip a Ondřej (ti se objevují v evangeliu i jinde). I když má Ježíš velký smysl pro pozemskou realitu, jde mu o víc. Skrze lidskou zkušenost chce odkázat za její horizont – jak pro své učedníky, tak pro přítomné davy.
Kromě příběhu o nasycení obrovského množství lidí je to i příběh o tom, že z toho lidského mála (5 chlebů – v zásadě chlebových placek – a 2 ryb) může Ježíš v jednotě s Otcem obdarovat mnohé. Ježíšova moc kontrastuje s Filipovou ustaraností, malověrností. Navíc obrovské množství zbytků (pečlivě sebraných, neboť jde o Boží dar!) ukazuje na Boží štědrost a je znamením toho, co znamená Boží království.
Příběh je předehrou Ježíšovy řeči o chlebu z nebe. Nasycené davy dané znamení nechápou, vykládají si je čistě pozemsky a chtějí Ježíše učinit pozemským králem, protože je podle jejich názoru schopen zajistit jim život, bezpečí, velikost, neboť je mocný. Jenže Ježíšova činnost ve prospěch lidí je zaměřena na jejich skutečný a trvalý prospěch, nikoliv na pozemské panování. Ty davy možná vůbec nechtěly „koláče bez práce“, ale nebyly schopny pochopit hlubší smysl Ježíšových činů ani to, co znamená Boží království. Účastníci nebyli schopni překročit omezenost své existence.
Podnět: Jak mohu rozumět současnému dění jako znamení? Mohu mu tak rozumět? Mohu Bohu nabídnout to své „málo“?
