Sk 7,51-8,1a
Štěpán pravil lidu, starším a učitelům Zákona: „Vy tvrdošíjní s neobřezaným srdcem a neobřezanýma ušima! Vy vždycky odporujete Duchu svatému – jak vaši otcové, tak i vy. Koho z proroků nepronásledovali vaši otcové? Zabíjeli ty, kteří předpovídali příchod Spravedlivého. A vy jste ho teď skutečně zradili a zavraždili! Zákon od andělů vyhlášený jste sice přijali, ale nezachovali jste ho.“ Když to slyšeli, velmi se rozzuřili a skřípali zuby proti němu. On však, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. A zvolal: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!“
Oni se však dali do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli. Pak ho vyhnali ven za město a začali ho kamenovat. Svědkové si přitom složili svrchní šat k nohám jednoho mladého muže – jmenoval se Šavel. Tak Štěpána kamenovali. A on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“ A po těch slovech skonal. Šavel plně schvaloval, že ho zabili.
Čtení ze Skutků apoštol přináší závěr Štěpánovy řeči před veleradou a dalšími lidmi. Z historického hlediska nešlo o regulérní proces, ale v podstatě o něco jako lynč. Štěpánova řeč je autorovou kompozicí, v níž shrnuje situaci tehdejšího židovstva z pohledu ustavujícího se křesťanství (dějiny spásy, jež negativně „vrcholí“ odmítnutím Ježíše jako Mesiáše od představitelů tehdejšího židovstva). Skutečné historické důvody pronásledování řecky mluvících křesťanů z židovství (tzv. helénistů) udává spíše úvodní obžaloba než Štěpánova řeč, což byl kritický postoj ke Chrámu a jeho úloze pro odpuštění hříchů a posléze i k Zákonu v jeho spásonosné roli. Právě řecky mluvící křesťané ze židovství svou poněkud odlišnou interpretací Ježíšova poselství (evangelia) a jeho aplikací do života učinili krok novým směrem a otevřeli Ježíšovo poselství pohanům. Nepochybně důležitou roli v tom hrála i jejich řeč.
Štěpán zůstává i v situaci hrozící smrti pevný a věrný s upřeným pohledem na Boha. Jeho proslov, z něhož je zde závěr, se v druhé části nese v duchu tradiční prorocké kritiky Izraele a jeho častého odpadávání od Hospodina a smlouvy s ním. Stejně jako Ježíš, tedy v jeho stopách, odpouští Štěpán svým vrahům. Na scénu autor uvádí Šavla, tedy pozdějšího apoštola Pavla. Byť se historicky Pavel na kamenování Štěpána nejspíš nepodílel (pronásledoval řecky mluvící židokřesťany především v diaspoře), vyjadřuje jeho postoj schvalování Štěpánovy smrti jeho historicky nesporné negativní hodnocení rodícího se křesťanství, jehož přívržence skutečně pronásledoval.
Jan 6,30-35
Zástup řekl Ježíšovi: „Jaké ty děláš znamení, abychom (ho) viděli a uvěřili ti? Co konáš? Naši předkové jedli na poušti manu, jak je psáno: ,Chléb z nebe jim dal jíst.‘“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec; neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ Prosili ho tedy: „Pane, dávej nám ten chléb pořád.“ Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života! Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“
Typické janovské používání dvojího smyslu slov je zde obsaženo v tématu chleba z nebe. Židé (Janovo evangelium nejčastěji označuje zjednodušeně Ježíšovy protivníky jako Židy) mluví o maně jakožto o chlebu z nebe s odvoláním na tradici putování pouští a zázračnou manu. Ježíš chlebem z nebe míní sám sebe, což jeho adresáti zpočátku vůbec nechápou a podobně jako Samařanka s vodou chtějí i oni mít nabízeného chleba hojnost. V reakci na to jim Ježíš odhaluje, že tím chlebem je on – ten, kdo ho přijme, nebude nikdy hladově ani žíznit, ovšem nikoliv ve fyzickém smyslu slova, nýbrž ve skutečném naplnění života, které přesahuje horizont časnosti. Uvádí tím své adresáty do situace konfrontace, jak je pak z následujícího dění zřejmé.
Je třeba si klást otázku, co přicházet k Ježíšovi a věřit v něj konkrétně pro člověka i dnes znamená, podobně jako výrok „Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit už nikdy. Voda, kterou mu dám, se v něm stane pramenem vody tryskající k věčnému životu.“ (Jan 4,14). Víra v Ježíše je zdrojem životní duchovní síly, zdrojem naděje, zdrojem, z něhož může člověk čerpat ve všech situacích života. Jenom ta víra není tak snadná, protože jde o důvěru, která je schopná unést i nesrozumitelnost těch nejtěžších situací, která je schopná unést tmu pochybností a vyprahlosti, tmu pocitu opuštěnosti od Boha a nesmyslnosti dění. K ní je třeba se „prokousávat“ skrze krize způsobené nejrůznějšími podněty, skrze vlastní nemohoucnost, slabosti i pády. Kdo to nevzdá, dojde do cíle a pak se i on stane pro druhé „pramenem vody tryskající k věčnému životu“.
