Jan 10,1-10
Ježíš řekl: „Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otevře a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když všechny své ovce vyvede, jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas. Za cizím však nikdy nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“
Ježíš jim pověděl toto přirovnání, ale oni nepochopili, co jim tím chce říci.
Ježíš proto řekl znovu: „Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neuposlechly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu. Já jsem přišel, aby měly život a aby ho měly v hojnosti.“
***
Ježíš říká: „Já jsem dveře“, vchod, brána.
Jazyková obtíž – dveře jsou v češtině pomnožné. Nám zní tento Ježíšův výrok poněkud jazykově cize, ale v originále je jednotné číslo.
„Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu.“
Dveře se otevírají, aby bylo možno projít dovnitř či ven. Dveře se zavírají, aby nemohl vejít vetřelec.
Dveře jsou vždycky v nějaké zdi, která brání svobodnému pohybu. Ale kdo jde dveřmi, kterými je Ježíš, bude moci svobodně vcházet i vycházet a najde pastvu. Náboženství není pouto, nýbrž obráceně, je rozlomením všech pout, odstraněním všech omezení. Boží přikázání nejsou pouta, která by omezovala prostor naší svobody, nýbrž jsou svobodou, volností.
Logicky všichni chtějí žít ve svobodě, jít cestou života. (Až na sebevrahy, kteří už nechtějí a nedokážou žít.)
Jediný přístup, jediný vchod k cestě života je přes Ježíše, skrze Ježíše. Mimo něj není spásy. Mimo jeho církev není spásy.
Často se tomu špatně rozumělo. Jako by bylo možno dojít spásy jedině tak, že člověk bude věřit v Ježíše jako Božího Syna a bude žít v jeho církvi, tedy katolické církvi, a bude se poslušně řídit jejím učením. To ale není smysl těchto slov.
Bez pochyby je spousta lidí, kteří nejsou věřící a dojdou spásy; Ježíšova krev se vylila za všechny. „Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny.“ Každodenní opakování těchto slov a slavení eucharistie je naší oslavou Kristova spásného činu a připomínkou poslední večeře, ale není potřeba, abychom Boha uprosili, aby nám dal spásu. Tento jediný Kristův čin a naše jediná účast na něm postačuje ke spáse celého světa, všech lidí. (Proto Bůh dal svého Syna, aby všichni, kdo ho neodmítnou, měli věčný život.)
I lidé jinak věřící a nevěřící jsou v našem kostele vítáni, i na ně se vztahuje Boží přijetí.
I nevěřící lidé, když dojdou spásy, k ní dojdou skrze Ježíše a církev, které neznají. Nejsou nuceni být věřícími lidmi. Bůh na ně klade jiný požadavek: aby byli lidmi dobrými. Ježíš nabízí a dává svou spásu i těm, kdo v něj nevěří.
Ježíš je demokrat, nevnucuje víru v sebe všem, nenutí nikoho, aby změnil své životní přesvědčení a věřil v něj. On zve a nabízí, ale nikoho nenutí.
Člověk může být spasen i bez víry, ale ne bez Ježíše. Všechna spása všech lidí se děje skrze něj a skrze společenství jeho církve.
Ježíš tu mluví o dveřích a označuje se za ně – a zároveň mluví o tom, že někdo těmi dveřmi vchází – ten, kdo má skutečný zájem o ovce, neboť zloději chodí jinudy. Jedině ten je dobrý pastýř, kdo chodí dveřmi, Ježíšem. Učedník musí být formován Ježíšem, musí projít těmi dveřmi, jinak chodí jinudy a je zloděj, kterému jde o vlastní prospěch.
On jsou ty dveře, které se nám otvírají.
