Sk 11,1-18
Apoštolové a bratři v Judsku se dověděli, že i pohané přijali Boží slovo. Když pak Petr přišel do Jeruzaléma, věřící obrácení ze židovství mu dělali výčitky a říkali: „Vešel jsi k lidem neobřezaným a jedl jsi s nimi!“ Petr jim tedy začal po pořádku vykládat: „Byl jsem v městě Joppe a modlil jsem se. Tu jsem ve vytržení spatřil vidění: něco se snášelo z nebe. Podobalo se to velkému prostěradlu, které je spouštěno za čtyři cípy, a přišlo to až ke mně.
Když jsem se na to důkladně podíval, spatřil jsem pozemské čtvernožce, zvěř, plazy a nebeské ptáky. Uslyšel jsem také, jak mi nějaký hlas říká: `Vzhůru, Petře, zabíjej a jez!' Já jsem odpověděl: `Ani za nic, Pane! Ještě nikdy jsem nevzal do úst nic poskvrněného nebo nečistého!' Ale ten hlas z nebe promluvil podruhé: `Co Bůh prohlásil za čisté, o tom neříkej, že je to poskvrněné!' To se stalo třikrát. Pak hned to všechno bylo zase vyzdviženo do nebe. A v tom okamžiku se zastavili tři muži u domu, kde jsme bydleli; byli ke mně posláni z Césareje. Duch mi řekl, abych bez váhání šel s nimi. Se mnou se vydalo na cestu i těchto šest bratří. Když jsme vstoupili do domu toho muže (který poslal ony tři posly), vypravoval nám, jak spatřil ve svém domě stát anděla a že mu nařídil: `Pošli do Joppe a povolej si Šimona, kterému říkají Petr. Ten tě poučí, jak dosáhneš spásy ty i celý tvůj dům.' Když jsem začal mluvit, sestoupil na ně Duch svatý jako na začátku na nás. Tu jsem si vzpomněl na slova Páně: ,Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým.‘ Jestliže tedy Bůh dal stejný dar jim jako nám, když jsme přijali víru v Pána Ježíše Krista, jak bych se mohl já odvážit klást Bohu překážky?“ Když to vyslechli, uklidnili se. Velebili Boha a říkali: „Tedy i pohanům dal Bůh, aby se obrátili, a tak došli života.“
(Liturgický překlad)
Po Filipovi je to v líčení Skutků (dokonce dvakrát) Petr, kdo je Bohem veden k tomu, aby pokřtil pohana. Ale ani on, ani jeho soukmenovci, kteří uvěřili v Ježíše, se s nastalou situací nevyrovnávají snadno. Zatímco Filip (jeden z tzv. helénistů) neváhal a komořího pokřtil, Petr k tomu potřebuje výslovný příkaz Boží ve formě zjevení. Petrovi ani těm, kdo měli s přijetím pohana do církve problém, se nelze divit. Překročit horizont vlastních zvyklostí a přesvědčení je obtížné. I my jsme občas přesvědčeni, že známe Boží vůli a víme, jak mají být věci správně, jsme pevně přesvědčeni o své pravdě a správném vidění, že těžko připouštíme, že věci mohou být i jinak. Bůh musí člověkem zatřást, musí ho nechat projít větší či menší krizí, aby mu člověk přestal předepisovat, co smí a nesmí. Druhá věc, která je v příběhu, jenž je detailně líčen v předchozí kapitole, zajímavá je, že onen Kornélius, setník, a jeho dům byli naplněni Duchem sv. ještě před křtem. Bůh tedy dává své dary – i dar Ducha sv. – komu chce, a tehdy, kdy on sám to uzná za vhodné. Nečeká na naše oficiality.
Z historického hlediska je zajímavá Kornéliova charakteristika na začátku příběhu v 10. kapitole: „V Cesareji žil nějaký muž jménem Kornélius, důstojník pluku zvaného italský. Byl to člověk zbožný, s celou svou rodinou věřil v jediného Boha, byl velmi štědrý vůči židovskému lidu a pravidelně se modlil k Bohu.“ V řečtině stojí doslova, že byl s celým svým domem bojící se Boha, bohabojný. Tito bohabojní (ve Skutcích se objevují víckrát), tedy lidé, kteří měli pozitivní vztah k židovství, ale nestali se plnoprávnými židy (proselyty), byli skutečně zřejmě prvními pohanskými adresáty křesťanské misie. K nim koneckonců mohl náležet i ten komoří, když cestoval do Jeruzaléma na svátky a zpět. Je třeba si uvědomit, že zejména diasporní židovstvo, jež mluvilo řecky, tvořilo důležité prostředí pro počáteční křesťanskou misii mimo území biblické Palestiny. Tento Kornélius žije v prostředí převážně pohanském, v Césareji Přímořské, městě, které dal zbudovat Herodes Veliký jako nádherné antické město a přístav a v němž sídlil (kromě svátků) římský prokurátor, tedy odpovídá této charakteristice, i když jde o Palestinu. Navíc se o něm říká, že byl příznivě nakloněn Židům. Podobně charakterizuje autor Lukášova evangelia i setníka, který prosí Ježíše o uzdravení svého služebníka: „Ti přišli k Ježíšovi a naléhavě ho prosili:„Je hoden, abys mu to prokázal; 5 neboť miluje náš národ, i synagogu nám sám vystavěl.“ (Lk 7,4-5) Tito, původně příznivci synagogy, se stávají pod vlivem křesťanské misie křesťany, tvoří tak most mezi pohanským a židovským světem, po němž mohla křesťanská misie přejít pak do plně pohanského světa.
Jan 10,11-18
Ježíš řekl: „Já jsem pastýř dobrý! Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, (jak) vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk - a vlk je uchvacuje a rozhání - vždyť (kdo) je najatý za mzdu, tomu na ovcích nezáleží. Já jsem dobrý pastýř; znám svoje (ovce) a moje (ovce) znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivést; a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř. Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám (moc) život dát a mám moc ho zase přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce.“
(Liturgický překlad)
Text je pokračováním evangelia ze 4. neděle velikonoční. Ježíš mluví napřed o sobě jako o dveřích k ovcím, jako o bráně, jíž vchází náležitý pastýř k ovcím, jíž vyvádí a zase přivádí nazpět do bezpečí ohrady či přístřešku pro ovce. V tomto úryvku se vrací k obrazu onoho náležitého pastýře a na sobě ukazuje, jak má takový pastýř vypadat. Ježíšův výrok „já jsem….“, doplněný dalšími charakteristikami je pro Janovo evangelium typický a v jeho pozadí stojí konotace s Bohem, s Božím jménem, jež znamená „Jsem, který jsem“ (tu pro vás). Naplno se to objeví ve scéně Ježíšova zatýkání v getsemanské zahradě. Ježíš je tím jedinečným dobrým pastýřem (Starý zákon tak mluvil o Bohu, který jediný je v něm charakterizován jako dobrý pastýř na rozdíl od špatných a zlých pastýřů lidských) a jen skrze něho se jeho následovníci mohou stát náležitými pastýři, totiž těmi, kdo usilují ve stopách Ježíšových o dobro těch, kdo jsou svěřeni jejich péči, nikoliv o svůj prospěch, kdo jsou v případě nutnosti ochotni jít až do krajnosti a obětovat i svůj život pro dobro ostatních.
Ježíš jedná v intencích Otcových, svou důstojnost odvozuje pouze od něho, je Otcovou tváří pro člověka. Autor pro charakterizaci Ježíšovu jako pastýře použil řecké slovo „kalos“ (nikoliv „agathos“, jež je běžnější), jež znamená nejen dobrý, ale především krásný, pak i správný, znamenitý, vhodný. Nejde tu o Ježíšovu charakteristiku fyzickou, nýbrž o jedinečnost Ježíšovy postavy, jež souvisí s jeho spojením s Otcem. Výraz označuje toho, kdo je bez poskvrny, bezchybný či skvělý. Ježíšova krása, skvělost, spočívá v jeho lásce k ovcím, jejímž zdrojem je jeho láska k Otci. Tak má vypadat náležitý pastýř, jak to explicitně vyjádřil i papež František: „Pastýř má páchnout po ovcích.“ Protože je s nimi, protože je miluje, protože se s nimi ztotožňuje, načichává jimi.
Podnět: Jak si já představuji dobrého, správného pastýře (byť to slovo je už pro současnost poněkud nevhodné)? Co bych si od něho osobně přál/a a jak mu proto dovolím, aby mnou „načichl“?
Už jsem někdy v životě narazil/ na takového Kornélia?
