Pšenice a plevel rostou na poli spolu. Můžeme to považovat za chybu, ale můžeme si také říci: Naštěstí. Co by se s námi stalo, kdyby se hospodář rozhodl všechno zlo vykořenit? Děkujme Bohu, dobrému hospodáři, a prosme ho, aby nám naše zlé skutky odpustil.

Mt 13,24-30

Pšenice a plevel

Toto podobenství nám staví před oči dobrou pšenici a zlý plevel. Zřejmě se jedná o jílek mámivý, který zpočátku vypadá velmi podobně jako pšenice, ale když je zralý, tak se dá dobře rozlišit. To že má kořeny propletené s pšenicí radí nechat je růst dohromady. Na druhou stranu zralé zrno tohoto plevele a zejména námel může zničit pšeničnou mouku.

Ježíšova výzva je ale jasná: nechat růst obojí. Má při tom na mysli křesťanskou komunitu a její členy, na které se dívá s trpělivostí a varuje se příliš rychlého odsudku. Rozlišování dobra a zla přísluší jedině Bohu. I my se máme vzdát posuzování či odsuzování druhého, neboť nejsme schopni vidět „vnitřního člověka“. Jenom Bůh vidí do srdce a on nechává slunce svítit na dobré i zlé (Mt 5,45).

Toto je tedy známé podobenství o tom, že ve světě je smícháno dobro a zlo, dobří a zlí lidé a dost dobře je nelze od sebe oddělit. Jedno prorůstá druhé. Až na konci, při posledním soudu, budou dobří a zlí odděleni a zlí budou určeni k zničení.

Jenom náboženští fanatici by chtěli plevel vymýtit už v čase tohoto světa, protože plevel jsou přece lidé, kteří se staví proti Bohu. Ale vymýtit je nelze, protože ve skutečnosti nikdo není jenom dobrý nebo jenom zlý. 

To je schéma docela jednoduché. Ale zkusme si ho obrátit. My křesťané se považujeme za dobré, za pšenici, a chtěli bychom, aby zlo zmizelo. Avšak prolínání dobra a zla není jen mezi lidmi, nýbrž i uvnitř každého člověka (až na svaté). Nejsme my vlastně tím plevelem, který by měl zmizet? Co když jsme my křesťané těmi, kteří by měli být vytrháni? Pak je naším štěstím, že to hospodář nepřipustí a dá nám ještě šanci, nechá nás žít a růst.

Ale nemusíme si sebemrskačsky namlouvat, že my jsme ti jenom zlí, protože jsme zároveň i dobří a z toho se můžeme radovat. I v nás se sváří dobro a zlo. To nás vede k pokoře a zároveň nám to umožňuje žít v naději, že nebudeme určeni k spálení nýbrž k životu, věčnému žití.

To, že pšenice i plevel rostou i v našem životě pospolu, poukazuje na pole našeho života. Obojí jsme snad schopni vidět a zároveň svěřit Bohu do rukou.

Jílek mámivý, latinsky Lolium temulentum, je častým hostitelem toxické vřeckovýtrusé houby – paličkovice nachové, která se vyznačuje tvorbou sklerocií známých jako námel. Námel obsahuje řadu alkaloidů, které mohou způsobovat otravy a vyvolávat různé mykotoxikózy, ale též nabývají důležitého farmaceutického využití. Proto se některé druhy trav pěstují a uměle paličkovicí infikují. Česká republika patří k významným producentům námelových alkaloidů.

Specifické, psychoaktivní a toxické účinky námele z jílku mámivého jsou známy již od starověkých civilizací (Mykény, Asýrie ad.), které z infikovaných klasů vyráběly různé nápoje. V současné literatuře se předpokládá, že legendární nápoj kykeón, který byl pit při Eleusinských mystériích, byl vařen právě s námelem, a účastníky těchto rituálů uváděl do rauše. Ostatně z námele byla Albertem Hofmannem izolována kyselina lysergová, výchozí látka pro syntézu LSD. (http://www.naturabohemica.cz/lolium-temulentum/?)